Perla Jadranu

    0
    251
    Chorvatsko, Dubrovník, brána Pile

    Třídenní pobyt v Sutomore je u konce, nakládáme tady zavazadla
    do autobusu a zaujímáme v něm svá místa. Není to však bílý
    Mercedes, tak jako v minulých dnech, ale další, v pořadí již
    třetí autobus, kterým budeme během našeho putování po Balkánském
    poloostrově cestovat. Původní autobus, se kterým jsme cestu začínali a se
    kterým odjel náš řidič do Bratislavy kvůli poruše klimatizace, se totiž
    nepodařilo opravit a tak nám cestovka poslala další, tedy již druhý
    náhradní vůz. Po stejné trase jako včera, se nyní vydáváme ke
    Kotorskému zálivu a poté co jej překonáme trajektem, směřujeme na hranici
    mezi Černou Horou a Chorvatskem. Když popojíždíme v dlouhé koloně
    vozidel čekajících před přechodem Debeli Brijeg-Krasoviči, dohadujeme se,
    kolikátý přejezd hranice to již během naší cesty je, neboť jich bylo už
    tolik, že ztrácíme přehled. Po dlouhém čekání, na které jsme si již
    během naší cesty zvykli, následuje pasová kontrola, která se ještě
    opakuje na chorvatské straně hranice. Po celních formalitách opouštíme
    hraniční přechod a míříme do Chorvatska, které je již šestou zemí na
    naší cestě.

    Dubrovník

    Po Jadranské magistrále teď směřujeme do Dubrovníku, kam dorazíme za
    necelou hodinku. Poté sjíždíme na místní komunikaci a zařazujeme se do
    dlouhé řady autobusů. Ta se jen velmi pomalu posouvá, to podle toho, jak
    rychle z nich stačí před bránou do starého města, vystupovat
    turisté. Zhruba po půlhodině popojíždění, zastavuje také náš autobus
    na malém parkovišti a my vystupujeme. Na náměstí Brsalje si nejprve ve
    směnárně měníme kuny a poté procházíme bránou Pile ke schodišti, po
    kterém sestupujeme do starého města, jenž je celé pěší zónou. Kamenné
    schodiště nás posléze přivádí na hlavní městskou ulici, promenádu
    Stradun, která je doslova přecpána turisty, kteří míří na náměstí
    Luža, nebo opačným směrem. Proto se na prohlídku města, vydáváme raději
    postranní ulicí Za Rokom.


    Nyní kličkujeme úzkými uličkami, plnými starobylých kamenných domů a
    schodišť, které jim dávají nebývalý půvab. Kolorit města pak
    dotvářejí šňůry s prádlem, natažené nad našimi hlavami a také
    malé krámky a hospůdky, kterých je všude plno. Mnohé z těchto
    hospůdek, mají stolky se židlemi umístěné přímo na ulici. Na takovýchto
    místech, je již beztak úzká ulička dále zúžena, takže se dá tudy sotva
    projít. Posléze si vyhlédneme poklidnou restauraci, usazujeme se
    u venkovního stolu a objednáváme si oběd. Během čekání
    i během jídla, pak pozorujeme okolní krásné domy, jejich ozdobná
    vrata, vyřezávané okenice a dekorativní mřížoví na oknech. Po zaplacení
    útraty, porovnáváme cenu jídla a pití zde v Dubrovníku, s cenami
    v ostatních balkánských zemích, které jsme doposud navštívili a
    musíme konstatovat, že ty místní, jsou ze všech daleko nejvyšší.
    Pokračujeme v procházce a blížíme se k východnímu okraji
    města, kde jsou soustředěny nejdůležitější památky. Nejprve
    přicházíme k dubrovnické katedrále Nanebevzetí Panny Marie, která
    vyniká vysokou kopulí a bohatě zdobeným průčelím. Poté obdivujeme
    nedaleký Knížecí palác, který je údajně nejkrásnější budovou ve
    městě a při tom pozorujeme fotografa, který před vchodem do paláce, fotí
    novomanželský pár. Poté, po kamenné dlažbě přicházíme na náměstí
    Luža, které je centrem dění ve městě a na kterém stojí několik
    významných budov. My začínáme prohlídkou honosně vybaveného chrámu Sv.
    Blažeje a poté se přemísťujeme k paláci Sponza, na němž obdivujeme
    bohatě zdobené podloubí, nadokenní oblouky a střešní atiku. Celému
    náměstí, pak dominuje přes třicet metrů vysoká zvonice s velkými
    hodinami. Nakonec se přemísťujeme k Rolandovu sloupu, stojícímu
    uprostřed náměstí a pořizujeme zde fotografii. Toto místo si pro
    fotografování vybírám záměrně, neboť přesně zde, jsem zvěčněn
    během své první návštěvy Dubrovníku, která se uskutečnila před více
    než čtyřiceti lety. Při pozdějším porovnání snímků zjišťuji, že
    náměstí Luža nedoznalo za tu dobu žádných změn, změnil jsem se jenom
    já a také na současné fotografii přibyla kovová konstrukce hlediště,
    které je zde instalováno pro návštěvníky letního festivalu. Po prohlídce
    náměstí, procházíme průchodem vedle zvonice do přístavu, v jehož
    klidných vodách kotví řady plachetnic a také výletní loď, vozící
    turisty na okružní plavbu. Zde, na přístavním molu, naše procházka
    městem končí. Procházíme zpátky na náměstí Luža a po promenádě
    Stradun se vracíme k bráně Pile, přes kterou opouštíme město.
    Jelikož nám do odjezdu autobusu zbývá ještě nějaký čas, usedáme na
    náměstí Brselje do zahradní restaurace a při kávě pozorujeme malý záliv
    se strmou skálou, na jejímž vrcholu stojí bastion Bokar, který je
    součástí opevnění města. V domluvený čas se poté přemísťujeme
    na parkoviště, nastupujeme do autobusu a opouštíme Dubrovník, považovaný
    pro svou jedinečnou zachovalost, za perlu Jadranu.

    Trebinje


    Vyjíždíme z Dubrovníku a po silnici stoupající do hor, se
    dostáváme k nedalekému hraničnímu přechodu Brgat Gornji –
    Ivanica, mezi Chorvatskem a Bosnou. Na chorvatské straně jsme odbaveni vcelku
    rychle, před bosenským přechodem, však stojí řada vozidel. Budova celnice
    je v rekonstrukci a tak celní a pasová kontrola probíhá v buňce,
    stojící u silnice. Po nějaké době čekání, následuje to, co jsme
    již dnes viděli při přejezdu černohorsko-chorvatské hranice a sice,
    obdarování celníků, následované hromadnou kontrolou našich pasů. Pak se
    s očekáváním vydáváme do Bosny, která je poslední zemí, kterou na
    naší cestě po Balkánském poloostrově navštívíme. Stát Bosna a
    Hercegovina, se skládá z Federace Bosny a Hercegoviny, z Republiky
    Srbské a Distriktu Brčko. Zprvu projíždíme hornatou řídce obydlenou
    krajinou, porostlou většinou jen křovisky. Jak začne silnice klesat do
    údolí řeky Trebišnica, krajina se postupně mění a kolem silnice se
    objeví úrodná pole. Po necelé hodině jízdy, pak přijíždíme do města
    Trebinje. Žije v něm na třicettisíc obyvatel a je správním
    střediskem regionu Trebinje, který je součástí Republiky Srbské. Posléze
    přijedeme do centra a po ulici Dušanova, kolem které stojí směsice starých
    omšelých paneláků a nových domů s barevnými fasádami,
    přijíždíme k hotelu Viv. Ten se nachází v nové budově a je
    moderně zařízen. Po ubytování se vydáváme na procházku do centra.
    Nejprve přicházíme k mostu přes Trebišnici, ze kterého vidíme zbytky
    turecké pevnosti, kamenné domy historického centra, budovu Hercegovského
    muzea a vysokou zvonici. Přímo na břehu, na velké terase, se nachází klub
    Riva, ze kterého se ozývá hudba a který je plný lidí. Ulicí kolem nás
    projíždí množství aut, mezi kterými jsou starší vozidla, obvykle značky
    LADA, ale i nové luxusní vozy západní provenience. Krátce za mostem
    odbočujeme do ulice Jovana Dučiča, která je pěší zónou a vede do centra
    města. Všude kolem nás stojí pěkné domy z bílého kamene, kterým je
    vydlážděna i ulice. Nyní procházíme kolem výstavné Šiškovičovy
    fontány, umístěné uprostřed ulice a kolem několika restaurací a kaváren
    s předzahrádkami, dojdeme na Zelený trh. Místo, na němž se konají
    pravidelné trhy, je nyní prázdné. Rozsáhlé tržiště je obklopeno
    hezkými domy, je celé vydlážděno kamennou dlažbou a po celé jeho ploše,
    rostou statné platany. Pokračujeme v procházce. Kolem Památníku
    osvobození Trebinje, poté dojdeme ke katedrále Narození Panny Marie a
    k hradbám historického centra, nad které ční minaret mešity Sultána
    Paši. Překvapeni upraveností centra, které jsme nečekali, se vracíme na
    Zelený trh, kde usedáme v zahradní restauraci. Nejprve se ujišťujeme,
    zda můžeme platit kartou, neboť nemáme místní měnu, to jest marky a také
    si nejsme jisti, zda by obsluha přijala eura. Poté, co nás ochotný
    číšník ujistí, že platba kartou i eury je možná, objednáváme si
    krajovou specialitu a místní víno. Po výborném jídle a příjemném
    posezení pod platany, se vracíme do hotelu. Mezi tím co jsme večeřeli se
    setmělo a město je nyní ozářeno příjemným světlem z luceren,
    které propůjčuje jeho uličkám podmanivou, až pohádkovou atmosféru.


    Nekropole

    Opouštíme Trebinje a po silnice M6 se vydáváme na cestu do Mostaru.
    Silnice prochází údolím řeky Trebišnjice, protékající podél pohoří
    Viduša. Kolem silnice se střídají kamenité svahy porostlé křovím,
    listnaté lesy a políčka s rudě zbarvenou ornicí. Krajina kolem je
    řídce obydlena a tak jen občas projedeme osadou nebo vesnicí. Posléze se
    silnice stáčí k severu a opouští údolí řeky. Po zhruba hodině
    jízdy, přijíždíme k městečku Ljubinje a nedaleko za ním, přejedeme
    vnitrostátní hranici mezi Republikou Srbskou a Federací Bosny a Hercegoviny.
    Poté projíždíme městem Stolac a krátce za ním, zastavujeme
    u nekropole Radimlja. Po zaplacení vstupného, vcházíme na středověké
    pohřební místo, zahrnující 133 náhrobků zhotovených z bílého
    kamene, zvaných stečci. Náhrobní kameny pocházející ze čtrnáctého až
    šestnáctého století, mají různé tvary a velikost a jsou nahodile
    rozmístěny na louce. Během prohlídky pohřebiště, postupně procházíme
    kolem sarkofágů, křížů i prostých desek, na nichž obdivujeme
    bohatou kamenickou výzdobu a epitafy, vytesané ozdobným písmem na většině
    z nich. Přesto, že se jedná o místo posledního odpočinku lidí,
    nepůsobí skupiny bílých náhrobků, vyjímajících se na pozadí zelených
    cypřišů, nijak skleslým dojmem. Po prohlídce pohřebiště, si ještě
    prohlížíme muzeum, umístěné ve správní budově a poté opouštíme
    jednou z nejcennějších středověkých památek v Bosně.