Třídenní pobyt v Sutomore je u konce, nakládáme tady zavazadla
do autobusu a zaujímáme v něm svá místa. Není to však bílý
Mercedes, tak jako v minulých dnech, ale další, v pořadí již
třetí autobus, kterým budeme během našeho putování po Balkánském
poloostrově cestovat. Původní autobus, se kterým jsme cestu začínali a se
kterým odjel náš řidič do Bratislavy kvůli poruše klimatizace, se totiž
nepodařilo opravit a tak nám cestovka poslala další, tedy již druhý
náhradní vůz. Po stejné trase jako včera, se nyní vydáváme ke
Kotorskému zálivu a poté co jej překonáme trajektem, směřujeme na hranici
mezi Černou Horou a Chorvatskem. Když popojíždíme v dlouhé koloně
vozidel čekajících před přechodem Debeli Brijeg-Krasoviči, dohadujeme se,
kolikátý přejezd hranice to již během naší cesty je, neboť jich bylo už
tolik, že ztrácíme přehled. Po dlouhém čekání, na které jsme si již
během naší cesty zvykli, následuje pasová kontrola, která se ještě
opakuje na chorvatské straně hranice. Po celních formalitách opouštíme
hraniční přechod a míříme do Chorvatska, které je již šestou zemí na
naší cestě.
Dubrovník
Po Jadranské magistrále teď směřujeme do Dubrovníku, kam dorazíme za
necelou hodinku. Poté sjíždíme na místní komunikaci a zařazujeme se do
dlouhé řady autobusů. Ta se jen velmi pomalu posouvá, to podle toho, jak
rychle z nich stačí před bránou do starého města, vystupovat
turisté. Zhruba po půlhodině popojíždění, zastavuje také náš autobus
na malém parkovišti a my vystupujeme. Na náměstí Brsalje si nejprve ve
směnárně měníme kuny a poté procházíme bránou Pile ke schodišti, po
kterém sestupujeme do starého města, jenž je celé pěší zónou. Kamenné
schodiště nás posléze přivádí na hlavní městskou ulici, promenádu
Stradun, která je doslova přecpána turisty, kteří míří na náměstí
Luža, nebo opačným směrem. Proto se na prohlídku města, vydáváme raději
postranní ulicí Za Rokom.
Nyní kličkujeme úzkými uličkami, plnými starobylých kamenných domů a
schodišť, které jim dávají nebývalý půvab. Kolorit města pak
dotvářejí šňůry s prádlem, natažené nad našimi hlavami a také
malé krámky a hospůdky, kterých je všude plno. Mnohé z těchto
hospůdek, mají stolky se židlemi umístěné přímo na ulici. Na takovýchto
místech, je již beztak úzká ulička dále zúžena, takže se dá tudy sotva
projít. Posléze si vyhlédneme poklidnou restauraci, usazujeme se
u venkovního stolu a objednáváme si oběd. Během čekání
i během jídla, pak pozorujeme okolní krásné domy, jejich ozdobná
vrata, vyřezávané okenice a dekorativní mřížoví na oknech. Po zaplacení
útraty, porovnáváme cenu jídla a pití zde v Dubrovníku, s cenami
v ostatních balkánských zemích, které jsme doposud navštívili a
musíme konstatovat, že ty místní, jsou ze všech daleko nejvyšší.
Pokračujeme v procházce a blížíme se k východnímu okraji
města, kde jsou soustředěny nejdůležitější památky. Nejprve
přicházíme k dubrovnické katedrále Nanebevzetí Panny Marie, která
vyniká vysokou kopulí a bohatě zdobeným průčelím. Poté obdivujeme
nedaleký Knížecí palác, který je údajně nejkrásnější budovou ve
městě a při tom pozorujeme fotografa, který před vchodem do paláce, fotí
novomanželský pár. Poté, po kamenné dlažbě přicházíme na náměstí
Luža, které je centrem dění ve městě a na kterém stojí několik
významných budov. My začínáme prohlídkou honosně vybaveného chrámu Sv.
Blažeje a poté se přemísťujeme k paláci Sponza, na němž obdivujeme
bohatě zdobené podloubí, nadokenní oblouky a střešní atiku. Celému
náměstí, pak dominuje přes třicet metrů vysoká zvonice s velkými
hodinami. Nakonec se přemísťujeme k Rolandovu sloupu, stojícímu
uprostřed náměstí a pořizujeme zde fotografii. Toto místo si pro
fotografování vybírám záměrně, neboť přesně zde, jsem zvěčněn
během své první návštěvy Dubrovníku, která se uskutečnila před více
než čtyřiceti lety. Při pozdějším porovnání snímků zjišťuji, že
náměstí Luža nedoznalo za tu dobu žádných změn, změnil jsem se jenom
já a také na současné fotografii přibyla kovová konstrukce hlediště,
které je zde instalováno pro návštěvníky letního festivalu. Po prohlídce
náměstí, procházíme průchodem vedle zvonice do přístavu, v jehož
klidných vodách kotví řady plachetnic a také výletní loď, vozící
turisty na okružní plavbu. Zde, na přístavním molu, naše procházka
městem končí. Procházíme zpátky na náměstí Luža a po promenádě
Stradun se vracíme k bráně Pile, přes kterou opouštíme město.
Jelikož nám do odjezdu autobusu zbývá ještě nějaký čas, usedáme na
náměstí Brselje do zahradní restaurace a při kávě pozorujeme malý záliv
se strmou skálou, na jejímž vrcholu stojí bastion Bokar, který je
součástí opevnění města. V domluvený čas se poté přemísťujeme
na parkoviště, nastupujeme do autobusu a opouštíme Dubrovník, považovaný
pro svou jedinečnou zachovalost, za perlu Jadranu.
Trebinje
Vyjíždíme z Dubrovníku a po silnici stoupající do hor, se
dostáváme k nedalekému hraničnímu přechodu Brgat Gornji –
Ivanica, mezi Chorvatskem a Bosnou. Na chorvatské straně jsme odbaveni vcelku
rychle, před bosenským přechodem, však stojí řada vozidel. Budova celnice
je v rekonstrukci a tak celní a pasová kontrola probíhá v buňce,
stojící u silnice. Po nějaké době čekání, následuje to, co jsme
již dnes viděli při přejezdu černohorsko-chorvatské hranice a sice,
obdarování celníků, následované hromadnou kontrolou našich pasů. Pak se
s očekáváním vydáváme do Bosny, která je poslední zemí, kterou na
naší cestě po Balkánském poloostrově navštívíme. Stát Bosna a
Hercegovina, se skládá z Federace Bosny a Hercegoviny, z Republiky
Srbské a Distriktu Brčko. Zprvu projíždíme hornatou řídce obydlenou
krajinou, porostlou většinou jen křovisky. Jak začne silnice klesat do
údolí řeky Trebišnica, krajina se postupně mění a kolem silnice se
objeví úrodná pole. Po necelé hodině jízdy, pak přijíždíme do města
Trebinje. Žije v něm na třicettisíc obyvatel a je správním
střediskem regionu Trebinje, který je součástí Republiky Srbské. Posléze
přijedeme do centra a po ulici Dušanova, kolem které stojí směsice starých
omšelých paneláků a nových domů s barevnými fasádami,
přijíždíme k hotelu Viv. Ten se nachází v nové budově a je
moderně zařízen. Po ubytování se vydáváme na procházku do centra.
Nejprve přicházíme k mostu přes Trebišnici, ze kterého vidíme zbytky
turecké pevnosti, kamenné domy historického centra, budovu Hercegovského
muzea a vysokou zvonici. Přímo na břehu, na velké terase, se nachází klub
Riva, ze kterého se ozývá hudba a který je plný lidí. Ulicí kolem nás
projíždí množství aut, mezi kterými jsou starší vozidla, obvykle značky
LADA, ale i nové luxusní vozy západní provenience. Krátce za mostem
odbočujeme do ulice Jovana Dučiča, která je pěší zónou a vede do centra
města. Všude kolem nás stojí pěkné domy z bílého kamene, kterým je
vydlážděna i ulice. Nyní procházíme kolem výstavné Šiškovičovy
fontány, umístěné uprostřed ulice a kolem několika restaurací a kaváren
s předzahrádkami, dojdeme na Zelený trh. Místo, na němž se konají
pravidelné trhy, je nyní prázdné. Rozsáhlé tržiště je obklopeno
hezkými domy, je celé vydlážděno kamennou dlažbou a po celé jeho ploše,
rostou statné platany. Pokračujeme v procházce. Kolem Památníku
osvobození Trebinje, poté dojdeme ke katedrále Narození Panny Marie a
k hradbám historického centra, nad které ční minaret mešity Sultána
Paši. Překvapeni upraveností centra, které jsme nečekali, se vracíme na
Zelený trh, kde usedáme v zahradní restauraci. Nejprve se ujišťujeme,
zda můžeme platit kartou, neboť nemáme místní měnu, to jest marky a také
si nejsme jisti, zda by obsluha přijala eura. Poté, co nás ochotný
číšník ujistí, že platba kartou i eury je možná, objednáváme si
krajovou specialitu a místní víno. Po výborném jídle a příjemném
posezení pod platany, se vracíme do hotelu. Mezi tím co jsme večeřeli se
setmělo a město je nyní ozářeno příjemným světlem z luceren,
které propůjčuje jeho uličkám podmanivou, až pohádkovou atmosféru.
Nekropole
Opouštíme Trebinje a po silnice M6 se vydáváme na cestu do Mostaru.
Silnice prochází údolím řeky Trebišnjice, protékající podél pohoří
Viduša. Kolem silnice se střídají kamenité svahy porostlé křovím,
listnaté lesy a políčka s rudě zbarvenou ornicí. Krajina kolem je
řídce obydlena a tak jen občas projedeme osadou nebo vesnicí. Posléze se
silnice stáčí k severu a opouští údolí řeky. Po zhruba hodině
jízdy, přijíždíme k městečku Ljubinje a nedaleko za ním, přejedeme
vnitrostátní hranici mezi Republikou Srbskou a Federací Bosny a Hercegoviny.
Poté projíždíme městem Stolac a krátce za ním, zastavujeme
u nekropole Radimlja. Po zaplacení vstupného, vcházíme na středověké
pohřební místo, zahrnující 133 náhrobků zhotovených z bílého
kamene, zvaných stečci. Náhrobní kameny pocházející ze čtrnáctého až
šestnáctého století, mají různé tvary a velikost a jsou nahodile
rozmístěny na louce. Během prohlídky pohřebiště, postupně procházíme
kolem sarkofágů, křížů i prostých desek, na nichž obdivujeme
bohatou kamenickou výzdobu a epitafy, vytesané ozdobným písmem na většině
z nich. Přesto, že se jedná o místo posledního odpočinku lidí,
nepůsobí skupiny bílých náhrobků, vyjímajících se na pozadí zelených
cypřišů, nijak skleslým dojmem. Po prohlídce pohřebiště, si ještě
prohlížíme muzeum, umístěné ve správní budově a poté opouštíme
jednou z nejcennějších středověkých památek v Bosně.