Ostrov

    0
    282
    Senegal, ostrov Ehidje v deltě řeky Casamance, -stáčení- palmového vína

    Nadcházející den našeho pobytu na atlantickém pobřeží jižního
    Senegalu, se vypravujeme na výlet na ostrov Ehidje. Nastupujeme do autobusu a
    od hotelu Maya, ve kterém jsme ubytováni, směřujeme nejprve do města Cap
    Skirring a poté dále do vnitrozemí. Ostrov k němuž míříme, se
    totiž nenachází v Atlantiku ale leží v deltě řeky Casamance,
    která se nedaleko od místa našeho pobytu vlévá do oceánu. Po necelé
    půlhodince jízdy zastavujeme na břehu řeky Ourong, která je jedním
    z levostranných přítoků Casamance. Zde nastupujeme do člunu, který
    s námi vyplouvá na řeku.

    Víno

    Zhruba desetimetrové, pestrobarevně pomalované plavidlo poháněné
    motorem, klouže po hladině a svojí přídí rozráží nazelenalé vody asi
    pětset metrů širokého toku. Oba břehy jsou porostlé mangrovovými lesy,
    které tvoří neprostupnou hradbu. Jen na několika místech porost ustupuje a
    obnažuje břeh. Po zhruba osmi kilometrech klidné plavby, přirážíme ke
    břehu ostrova Ehidje, vystupujeme a vydáváme se na procházku. Ostrov je
    dlouhý přibližně dva kilometry a zhruba stejně široký a je omýván
    vodami řeky Ourong a bočních kanálů, křižujících říční deltu. Po
    chvíli chůze jsme již pohlceni tropickým lesem. Místní průvodce, nás
    přitom co chvíli upozorňuje na nějakou zajímavost. Vidíme tak postupně
    různé tropické stromy a plody, z nichž vedle palmy a baobabu,
    poznáváme jen ledvinovník, na kterém rostou oříšky kešu. Posléze
    přicházíme ke skupině palem, v jejichž korunách jsou upevněny
    kalabasy, což jsou nádobky vzniklé z vysušených plodů tykvovité
    rostliny lagenárie. Průvodce nyní pomocí popruhu vyšplhá na jednu
    z palem, uvolní nádobku a vrací se s ní na zem. Poté přelije
    její obsah do hrnku a dává nám nápoj ochutnat. Je to oguro, nápoj vzniklý
    zkvašením palmového nektaru, který do kalabasy stéká z naříznutého
    květenství palmy. Kvašení přitom probíhá přímo v koruně. Hrnek
    s palmovým vínem postupně koluje mezi členy skupiny, až dojde
    i ke mně. Ochutnávám rovněž tento mléčně zakalený nápoj mající
    sladkokyselou chuť, který obsahuje asi pět procent alkoholu a mohu říci,
    že vůbec nechutná špatně.

    Osada


    Procházka po ostrově pokračuje, průvodce nás nyní přivádí na
    písečnou pláň, na níž se nachází osada, ve které žijí rybáři.
    Cestou procházíme kolem kaple, umístěné v jednoduchém přízemním
    objektu s plechovou střechou. Na průčelí improvizovaného svatostánku
    se pak vyjímá nápis, „Notre Dame de Fatima“. Následuje několik objektů
    postaveným z neomítnutých tvárnic, rovněž s plechovou střechou.
    Mezi domky pobíhají děti, které když nás spatří, přichází k nám
    a ochotně se s námi fotí. Poté dojdeme do středu osady, kde stojí
    vysoký strom. V jeho stínu sedí muž a zpracovává plody
    z baobabu. Soustřeďujeme se kolem něj a sledujeme, jak pomocí mačety
    z oválných plodů odloupává jednotlivá jádra, která nám dává
    ochutnat. Ta jsou světlé barvy, jsou olejnatá a chutnají po mandlích.
    Jádra však nejsou jediným užitkem, který domorodcům baobaby dávají.
    Z jejich plodů se také získává šťáva, rozemleté slupky se pak
    používají jako tabák a vyrábí se z nich rovněž mýdlo. Využitelné
    jsou však i mladé výhonky, oplodí a kůra těchto stromů. Zatím, co
    pozorujeme domorodce, kolem nás se rochní prasata, pobíhají slepice a
    šourají se kachny. Nedaleko stromu pak sedí na zemi žena a v plastovém
    škopku pere prádlo. Kolem stromu stojí malé domky z nepálených cihel
    s doškovou střechou a také ohrádky z větví. Během prohlídky se
    kolem nás neustále pohybuje houf dětí. Nyní postupujeme dál osadou a
    míjíme hromadu mušlí, které jak již víme, představují pro místní lidi
    stavební materiál. Po chvíli přicházíme na břeh řeky a kolem prodejny
    suvenýrů projdeme k hotelu, sestávajícího z dlouhého
    přízemního pavilonu s doškovou střechou a z restaurace,
    umístěné na otevřené terase. U obslužného okénka si kupujeme kávu
    a pivo. Za kávu platíme pětset a za pivo tisíc franků, což je dohromady
    necelých dvě a půl euro. Pak usedáme ke stolu a pozorujeme břeh řeky,
    u něhož je uvázáno několik loděk.

    Tanec

    Před restaurací se po chvíli shromáždí několik domorodých žen,
    oblečených do pestrobarevných oděvů a dva muži. Muži posléze usedají na
    židle a začínají bubnovat na bubny potažené kůží. Ženy se přidávají
    a do rytmu ťukají ozvučnými dřívky různých tónů. Pak začnou ženy
    tančit a zpívat a během chvíle se prostor před restaurací mění
    v taneční parket. Jedna z žen má při tanci na zádech uvázané
    dítě, jehož hlavička se kolíbá do rytmu. Netrvá dlouho a někteří
    členové naší skupiny se nechávají strhnout a tančí spolu
    s domorodci. Rytmické bubnování a ťukání dřívky je tak sugestivní,
    že se jedna z domorodých žen rozohnila a vyhazuje nyní při tanci nohy
    až téměř k ramenům. Poté co produkce skončí, obchází jedna
    z žen přítomné a do slaměné ošatky vybírá dobrovolné
    příspěvky. Během tance pro nás připravili zaměstnanci restaurace
    ústřice, které vyřízli ze skořápek a uložili na talířky
    s citronovou šťávou. Talířky nyní leží na stole i s párátky
    a postupně mizí v ústech členů naší skupiny. Po občerstvení
    následuje ještě koupel v teplé vodě řeky a poté návštěva končí.
    Po převlečení nastupujeme na loď, která se sem mezitím přemístila
    z místa kam jsme připluli a vydáváme se na zpáteční plavbu.

    Kapok


    Poté co se vrátíme zpátky do Cap Skirringu, usedáme v jedné
    restauraci na oběd, ke kterému si objednáváme rybu. Dlouhé čekání,
    nežli bude pokrm připraven, je nakonec vyváženo skvělým jídlem, neboť
    ryba je nejen čerstvá a výborně ochucená ale i porce je vydatná. Za
    jednu porci ryby následně platíme pěttisíc franků, což je přibližně
    osm euro. Útratu pak musíme uhradit hotově, neboť v této části
    Afriky nelze používat platební karty. Po jídle máme na programu výlet do
    vesnice Diébering, vzdálené asi deset kilometrů od města. Usedáme na
    lavice, umístěné na otevřené zádi terénního auta a vydáváme se na
    cestu. Část trasy jedeme po silnici a poté odbočujeme na písčitou cestu.
    Na jejím začátku řidič zastaví, zapne náhon na všechna kola a znovu
    vyjíždí. Vozidlo se na měkkém nerovném podkladu kolébá ze strany na
    stranu, ale bez obtíží jede dál. Po nějaké době přijedeme k okraji
    tropického lesa, kde vystupujeme. Jsme nyní obklopeni krásně rostlými
    statnými stromy, se širokými členitými kmeny. Průvodce říká, že se
    tento strom jmenuje vlnovec pětimužný neboli kapok a že na něm rostou
    tobolky se semeny, z nichž se získává vlákno, které má velice
    nízkou specifickou váhu. Toto rostlinné peří, jak se vláknu říká, se
    například používá jako výplň do záchranných vest. Zatímco nás
    průvodce seznamuje s těmito zajímavými stromy, trousí se k nám
    z nedaleké vesnice děti, až je jich celý houf. Když si poté
    rozléváme do kalíšků pomerančový džus, který průvodce přivezl sebou,
    děti žádostivě přihlíží. Podělíme se tedy s nimi o nápoj a
    pak se fotíme u fotogenických stromů. Jedna naše spolucestující je
    stomatoložka a z profesionálního zájmu si začíná prohlížet chrup
    jedné domorodé dívky. Nežli skončí s prohlídkou, stojí za
    děvčetem celá řada dětí, které chtějí rovněž „vyšetřit“.

    Vesnice


    Poté, co skončí „preventivní prohlídka“, vydáváme se pěšky do
    vesnice. Děti jdou s námi a postupně si každé najde někoho ze
    skupiny, vezme jej za ruku a doprovází ho do vsi. Také mě se chytne jeden
    klučina a společně kráčíme po nezpevněné prašné cestě napříč
    vesnicí. Kolem nás stojí řady hliněných domků s doškovou,
    případně s plechovou střechou. V oknech stavení nejsou skleněné
    výplně, ale jen okenice, případně mříž. U většiny domků stojí
    ohrádky z klacků a kolem se to hemží prasaty, ovcemi, kozami a
    slepicemi. V zákoutích mezi obydlími se válí hromady odpadků. Cestou
    míjíme dva muže sedící před domem. Chci si je vyfotit a zvedám
    fotoaparát, nežli se však stačím zeptat, zda je mohu fotit, muži volají
    no no no a šermují zlostně rukama. Omlouvám se gestem a pokračuji
    v chůzi. Nakonec všichni dorazíme na náves a zastavíme se
    u ohromného stromu. Děti, které nás provází se rozcházejí a my se
    rozhlížíme po okolí. Ze všeho nejvíce nás zaujal kapok rostoucí
    uprostřed vsi, který je nejen neobyčejně vysoký ale také krásně rostlý.
    Okolo návsi pak stojí přízemní domky, v jednom z nichž se
    nachází prodejna. Jeho stěny jsou natřeny sytě oranžovou barvou a jsou na
    nich umístěny různé reklamy. Zatím co obcházíme náves, přijíždí sem
    naše auta, které nás posléze odváží zpátky do hotelu. Zbytek dne pak
    trávíme koupáním v hotelovém bazénu. Dnešním dnem náš pobyt
    v Senegalu končí. Tak trochu je nám líto, že zítra opustíme tuto
    zajímavou Africkou zemi, která nás okouzlila svými krásnými lesy, velkými
    řekami a panenským oceánským pobřežím, ale zároveň se již těšíme na
    pokračování naší cesty po západní Africe.