Návštěva u vesničanů

    0
    381

    Pobýváme v hotelu Bob Fishing Club Bijagos na ostrově Rubane,
    patřícímu k souostroví Bijagos, které je součástí Guineje Bissau,
    poslední zemí na naší cestě po západní Africe. Nastává závěrečný
    den pobytu, během kterého máme na programu návštěvu u domorodců
    žijících na ostrově. Soustřeďujeme se tady na hotelové pláži, neboť na
    výlet musíme plout lodí, protože na ostrově nejsou žádné cesty.

    Výlet

    Nastupujeme na loď, která se s námi vydává na plavbu podél
    ostrova. Po zhruba půlhodině kapitán zamíří ke břehu a zakotví loď asi
    deset metrů od pobřeží. Poté lodníci přistaví žebřík, po němž
    postupně sestupujeme do vody a následně přebrodíme na břeh. Kolem nás se
    rozkládá krásná pláž pokrytá bělostným pískem, která je zcela
    liduprázdná.


    Je to celkem přirozené, neboť ostrov navštěvuje jen velice málo
    turistů a rovněž obydlení ostrova je velmi řídké. Na zhruba deset
    kilometrů dlouhém a v nejširším místě asi tři kilometry širokém
    ostrově, leží jen několik nevelkých osad, propojených pěšinami
    vyšlapanými v lesním porostu. Když se dostanou všichni z lodě na
    břeh, vydáváme se na pochod po pláži. Cestou nás doprovází domorodý
    průvodce, který sebou nese bambusovou hůl. Zprvu nechápeme k čemu jí
    má ale poté co odbočíme na stezku vedoucí tropickým pralesem, se to
    vyjasní. Průvodce nyní kráčí v čele a během pochodu se bedlivě
    rozhlíží kolem. Při tom v pravici drží v pohotovosti hůl pro
    případ, že by se nám do cesty připletlo některé ze zvířat, která na
    ostrově žijí. Na jednom místě míjíme termitiště, vysoké asi dva metry,
    které se stává vděčným objektem pro naše objektivy. Po necelé
    půlhodině chůze přicházíme na okraj planiny, pokryté červenou hlínou.
    Uprostřed palouku roste statný strom a kolem něj se rozkládá vesnice,
    čítající asi dvacet domků. Nevelké příbytky jsou vystavěny
    z nepálených cihel, střechu mají z došků, nebo z plechu a
    jsou prosty jakéhokoli sociálního zařízení. Vesničané žijící na
    ostrově, nemají k dispozici elektřinu ani tekoucí vodu. Okna chýší
    nejsou zasklena, jen některá z nich jsou opatřena okenicemi. Zastavujeme
    se uprostřed vsi a pozorujeme život kolem. Muži jsou oblečeni většinou do
    krátkých kalhot a trika. Vesničanky mají vesměs pečlivě upravené vlasy a
    na sobě mají dlouhé pestrobarevné šaty. Některé z nich, pak mají na
    zádech pruhem tkaniny uvázané dítě. Nedaleko nás jedna z žen věší
    prádlo a kousek od ní sedí před domkem jiná žena, která v plastové
    míse připravuje jakési jídlo. Kolem nás se neustále motá houf dětí,
    které nás zvědavě okukují. Po vesnici pak volně pobíhají psi, slepice,
    kozy a prasata a opodál stojí kráva s teletem. Na okraji vsi leží na
    zemi řady červených hliněných cihel, sušících se na slunci a za nimi pak
    hromady odpadků.

    Olej


    Postupujeme dál osadou a přicházíme na místo, kde dva muži extrahují
    z plodů palmy olejné olej. Spolu s pěstováním rýže, rybolovem a
    dřevořezbou, jsou to nejhlavnější způsoby obživy obyvatel ostrovů.
    Chvíli pozorujeme muže při práci. Ti nejprve naberou do dlaně hrst plodů,
    které svou velikostí i barvou připomínají naše šípky. Poté plody
    opakovaně mrští na dno jakýchsi necek, vydlabaných z kmene stromu.
    Tím dojde k rozrušení plodů, které muži nakonec zahřívají ve
    velikém hrnci nad ohněm, čímž dojde k vyluhování oleje. Procházíme
    poté až na okraj vesnice, kde se nachází studna, ze které mladá žena
    pomocí vědra zavěšeného na laně čerpá vodu. Tu pak přelévá do nádob,
    stojících vedle studny. Prohlídka zde končí a my se vydáváme na
    zpáteční cestu. Opouštíme vesnici, ve které jakoby se zastavil čas a
    cestou přemítáme, že to co jsme viděli, není žádné představení pro
    turisty ale každodenní životní realita místních obyvatel.

    Ryba

    Na úplný závěr našeho pobytu na ostrově Rubane, se vydáváme do
    vesničky, ležící nedaleko od našeho hotelu a která je známá díky
    řezbářům, kteří zde žijí. Pěšina klikatící se bujnou zelení, nás
    zakrátko přivádí na okraj paseky, na níž leží malá vesnička,
    sestávající z asi deseti chýší, se stěnami spletenými
    z proutí a se střechami z došků. Vcházíme do osady a postupujeme
    kolem nízkých domků. Kolem nás při tom pobíhají děti a hemží se tu
    drůbež, prasata a psi. Po chvíli dojdeme k ženě, která ve válcové
    dřevěné nádobě, pomocí dřevěného kůlu, drtí zrnka rýže. Chvíli
    pozorujeme ženu při práci a pak popojdeme ke šňůře, na které se suší
    celá řada sukní spletených z pruhů lýka. Jak vysvětluje místní
    průvodce, tyto sukně oblékají domorodci při tanci a při rituálních
    obřadech. Nyní postupujeme k přístřešku, kolem něhož leží hromada
    třísek a odřezků. Pod přístřeškem sedí na zemi dva muži a zaujatě
    pracují. Shlukneme se kolem nich a pozorujeme, jak jim jde práce od ruky.
    Jeden z mužů pomocí krátkého nože vyřezává ze světlého dřeva
    nějakou figurku a druhý dokončuje povrchovou úpravu právě vyřezané ryby.
    Pokouším se řezbáře vyfotit, ale podobně jako již několikrát před
    tím, i zde se setkávám s odmítavými gesty. Vedle mužů, leží
    na kusu látky, několik dokončených výtvorů. Při pohledu na tato precizní
    díla se ani nechce věřit, že vznikla v tak primitivních podmínkách.
    Mezi hotovými výrobky je také ryba, dlouhá asi šedesát centimetrů. Mojí
    partnerce se ryba líbí a tak se po krátké domluvě rozhodneme, že jí
    zkusíme koupit. S pomocí průvodce pak začíná obchodování. Ptáme se
    nejprve řezbářů, zda by rybu prodali a kolik by za ní chtěli peněz. Jeden
    z nich po krátkém váhání říká, že dvacet euro.


    Víme, že je potřeba smlouvat, neboť požadovaná cena je obvykle značně
    přemrštěná. Podle nepsaných pravidel tedy nabízíme zlomek žádaného
    obnosu, konkrétně pět euro. Muž poté snižuje cenu na patnáct, na což my
    zvyšujeme nabídku na deset euro. Muž ale vrtí hlavou, že ne a dál trvá na
    patnácti eurech. To se nám nechce dát a tak z obchodu sešlo. Řezbáři
    nyní pokračují v práci a my odcházíme. Pokračujeme v prohlídce
    vesnice a nahlížíme do jedné z chýší. Na prostoru asi pětkrát pět
    metrů, leží na zemi několik plastových pytlů, naplněných nějakými
    věcmi. Uprostřed je ohniště ohrazené kameny a v rohu jsou umístěna
    dvě jednoduchá lehátka zhotovená z rákosu, která jsou překryta
    moskytiérou zavěšenou u stropu. Posléze dojdeme na okraj vesnice, kde
    dvě ženy cosi vaří v hrnci, postaveném na kamenech nad otevřeným
    ohněm. Okolo ohně hrabou slepice a opodál spí pes. Návštěva vesnice
    končí a my se lesní stezkou vracíme do hotelu. Asi v polovině cesty
    přicházíme na místo, kde na pěšinu, po které jdeme, navazuje zkratka do
    vesnice. Právě po této úzké cestičce vidíme přicházet jednoho
    z řezbářů, který má na zádech batoh, z něhož trčí
    dřevěný rybí ocas. Muž si to s prodejem nakonec rozmyslel a
    přispěchal s rybou za námi. Uprostřed lesa tady uzavíráme obchod a na
    jeho stvrzení si podáváme ruce.

    Vlny

    Po poslední noci našeho pobytu vstáváme velice brzy, neboť čas odjezdu
    je stanoven na půl šestou. Ještě rozespalí nastupujeme na loď a
    vyplouváme. Kapitán nám před tím ještě rozdává záchranné vesty a
    říká, že fouká silný vítr, v důsledku čehož se tvoří vysoké
    vlny. Plavba je dost divoká, člun je zmítán vlnami, které nás skrápí
    studenou vodní tříští pronikající poklopem na střeše a které co
    chvíli vymrští člun do výše. Loď poté dopadne zpátky na hladinu, což
    je vždy provázeno hroznou ránou, až máme pocit, že se naše plavidlo musí
    rozpadnout. Také my jsme při tom vždy vyhozeni do vzduchu a následně tvrdě
    dosedneme na lavici. Vlny jsou během plavby stále větší a tak kapitán
    s ohledem na naší bezpečnost otáčí loď a pluje zpátky na ostrov.
    Také říká, že znovu vyplujeme, až se vítr trochu uklidní. Poté co
    přirazíme ke břehu, vracíme se do svých pokojů a uleháme do postele,
    abychom dospali přerušený spánek. Ze snů nás vyruší až volání
    průvodce, který prochází mezi bungalovy a budí nás. Mezi tím co jsme
    spali, se vítr skutečně uklidnil a tak krátce po deváté hodině znovu
    vyplouváme a nakonec bezpečně dorazíme do Bissau.

    Závěr

    Nyní nás čeká přes třista kilometrů dlouhý přejezd autobusem, přes
    území Guineje Bissau, jižního Senegalu a Gambie. Na letiště v Banjulu
    přijíždíme díky zpoždění způsobenému vlnami, až krátce před
    odletem. Rychle se v autobusu převlékáme do teplejšího oblečení,
    které budeme v chladné Evropě po příletu potřebovat a spěcháme do
    odletové haly, kde se po chvíli začíná odbavovat náš let. Naše cesta po
    třech zemích západní Afriky je u konce. Během pobytu, v tomto pro
    nás odlehlém koutu světa, jsme viděli mnoho nového a na vše, až už to
    byla rázovitá města a vesnice, krásné tropické lesy, mohutné řeky,
    panenské oceánské pobřeží, civilizací téměř nedotčené ostrovy anebo
    lidé, kteří udržují staré tradice, jako rituální obřady a domorodé
    náboženství, budeme rádi a dlouho vzpomínat.

    Poznámka

    Pokud bychom letěli zpátky do Evropy jen o několik dnů později, asi
    by se náš pobyt v Africe neplánovaně prodloužil. Letíme totiž
    strojem Boeing 737 MAX8 a krátce poté co jsme se vrátili, byla letadla
    tohoto typu, v důsledku tragické nehody, v celé EU
    „uzemněna“.

    Galerie