Na seznamu zemí, které máme během naší balkánské cesty navštívit,
si odškrtáváme Kosovo a vydáváme se po dálnici R6 z Prištiny směrem
na jih. Dálnice prochází úrodnou nížinou řeky Sitnica a je z obou
stran obklopena poli. U města Uroševac, zhruba v polovině cesty do
Skopje, kam máme namířeno, dálnice končí. Silnice M2, po které nyní
jedeme, vede podél řeky Nerodime a také kolem ní, se rozkládají četná
pole. Charakter krajiny se však před městem Kačanik mění a po obou
stranách silnice, se začínají zvedat kopce. Za Kačanikem, ve kterém řeka
Nerodime splyne s řekou Lepenac, pak řeka i silnice prochází
Kačanickou soutěskou, hlubokou několik set metrů. Průvodce nás během
cesty zahrnuje informacemi o Makedonii, balkánské zemi, do které právě
míříme a také nám podává kalíšky s domácí meruňkovicí, aby
nám cesta lépe utíkala, jak říká. Krátce poté co opustíme soutěsku,
přijíždíme k hranici s Makedonií, na hraniční přechod Han
i Elezit. Fronta vozidel stojících před námi, není naštěstí moc
dlouhá. Poté co na nás přijde řada, následuje nám již známá procedura
s předáváním všimného celníkům a zběžná kontrola pasů. Totéž
se za chvíli opakuje na přechodu Blace, na makedonské straně hranice.
Pasové formality na obou stranách hranice, jsou tentokrát vyřízeny zhruba
za hodinu a průvodce si pochvaluje, že je to na místní poměry velice dobrý
čas. Zatím co si rozdáváme pasy, opouštíme hraniční přechod a
vydáváme se na cestu do vnitrozemí Makedonie, v pořadí již třetího
státu na naší balkánské cestě. Po necelé půlhodince jízdy, pak
přijíždíme do Skopje, do hlavního města země, která má rozlohu asi jako
třetina Česka a žije v ní kolem dvou milionů obyvatel.
Bílé paláce
O Skopje jsem poprvé slyšel v souvislosti s katastrofálním
zemětřesením, které město postihlo v roce 1963. Zemětřesení si
tenkrát vyžádalo mnoho obětí a značně město poškodilo. Vzpomínám si,
jak jsem o této neblahé události, tehdy jako náctiletý, opakovaně
slýchal ve zprávách a také na to, jak se pořádala sbírka, na pomoc
obětem této katastrofy. Do metropole, v níž žije zhruba půl milionu
obyvatel, přijíždíme od severozápadu. Po krátké jízdě živými ulicemi
Starého města, překonáváme po mostě Matky Terezy řeku Vardar a
zaparkujeme na jejím pravém břehu, na velkém parkovišti, ležícím na
okraji centra. Zde vystupujeme a vydáváme se po nábřežní promenádě na
procházku městem. Obdivujeme při tom honosné budovy ministerstva
zahraničí, prokuratury a archeologického muzea, vystavěné
v historizujícím slohu a stojící na protějším břehu. Bílý mramor,
ze kterého jsou tyto paláce postaveny, září v odpoledním slunci,
stejně jako pozlacené ozdobné lucerny, stojící podél řeky. Kráčíme
dál po nábřeží a posléze přicházíme ke Kamennému mostu, za nímž
řada okázalých staveb pokračuje. Nejblíže mostu je to budova Muzea
Makedonského boje, pak Národní divadlo a také Muzeum holocaustu. Všechny
tyto objekty a také mnoho dalších, byly vystavěny v posledních
několika letech, v rámci ambiciózního plánu makedonské vlády,
přeměnit město na moderní metropoli. Součástí tohoto projektu, jsou
rovněž makety lodí umístěné na nábřeží, nové mosty přes Vardar a
řada památníků a soch, instalovaných v centru města. Největším
z nich je gigantická, přes dvacet metrů vysoká jezdecká socha
Alexandra Velikého, která vévodí Náměstí Makedonie. Nyní se vydáváme
po zrenovovaném Kamenném mostě, pocházejícím z patnáctého století,
na levý břeh Vardaru. Z mostu přitom sledujeme plastiku umístěnou
přímo v řečišti, která představuje plavkyni, připravenou ke skoku
do vody. Poté, co přejdeme na levý břeh, procházíme kolem několika
dalších soch a kolem kašny s vodotryskem, střežené ohromnými lvy.
Osvěženi vodní tříští, kterou k nám z kašny přináší
vítr, posléze přicházíme ke kostelu Sv. Dimitrije s bílou zvonicí.
Jen kousek od tohoto křesťanského svatostánku, stojí osmanské lázně Daut
Pasha Haman, které dnes slouží jako výstavní síň. Tato islámská
památka z patnáctého století, jako by předznamenávala změnu
v charakteru města, která nás čeká.
Staré město
Jen co po nadchodu přejdeme přes rušný bulvár Goce Delčev, zmizí
moderní paláce a sochy a my se ocitáme v úplně jiném světě.
Nacházíme se totiž v historickém centru města, zvaném Stara
Čaršija, které si dodnes zachovalo orientální ráz a které je plné
obchůdků, čajoven a řemeslných dílen. Kolorit tohoto místa ještě
dotváří mohutné zdi pevnosti Kale, hrdě se tyčící na kopci, vysoko nad
starým městem. Jen pomalu procházíme spletí uliček plných lidí, kouře
z dřevěného uhlí a aroma orientálního koření. Vůně grilovaného
masa, která se line ulicí nám připomíná, že je čas na jídlo.
Zamíříme tedy do nedaleké barbeque restaurace Destan, o které náš
průvodce tvrdí, že zde připravují nejlepší čevapi v celé zemi.
Pochvíli již usedáme v plně obsazené, stylově zařízené restauraci.
Díky hbité obsluze, však nečekáme dlouho a zakrátko si již pochutnáváme
na voňavých masových tyčinkách a zapíjíme je místním pivem Skopsko. Po
výborném jídle, pokračujeme v procházce starým městem. Pochvíli
přicházíme k historické kamenné budově s mnoha kopulemi,
v níž býval Starý bazar a ve které, se dnes nachází galerie.
Postupujeme dál a posléze přicházíme k mešitě Mustafa Paši.
U této významné muslimské svatyně, naše procházka starým městem
končí a my se vracíme zpátky do centra.
Památka na zemětřesení
Cestou přes Kamenný most, se nám naskýtá pěkný pohled na zalesněný
kopec Vodno, rozprostírající se na jižním okraji města a na Kříž
tisíciletí, který je na něm vztyčen a který je se svou výškou
šedesátšest metrů, údajně nejvyšším křížem na světě. Poté co
přejdeme Kamenný most, ocitáme se na Náměstí Makedonie, které je
obestavěno vícepatrovými domy, v nichž převážně sídlí banky a
mezinárodní hotely a na kterých, jsou většinou umístěny veliké reklamní
poutače. Vydáváme se po kamenné mozaikové dlažbě napříč náměstím,
které je plné lidí. Nejprve míjíme sochu Alexandra Velikého, od které
dohlédneme na další monumentální dílo, kterým je Brána Makedonie. Poté
postupujeme dál, až na jižní okraj obdélníkového náměstí, kde se
zastavujeme u Ristikova paláce, který byl dokončen v roce
1926 a bez úhony přečkal zemětřesení v roce 1963. Nyní
míříme do ulice Makedonia, jedné z tříd, které se na náměstí
paprskovitě sbíhají. Touto ulicí, která je pěší zónou, zakrátko
přicházíme ke křížení s bulvárem Dame Gruev, po němž kromě
množství aut, projíždí také červené dvoupatrové autobusy, podobné těm
londýnským. Poté přicházíme k domu, v němž se nachází
památník Matky Terezy a vstupujeme dovnitř. Po prohlídce muzea této
kontroverzní světice, která se ve Skopje narodila, pokračujeme
v procházce po pěší zóně. Také zde, je instalováno několik soch,
u kterých se fotografují turisté. Pak již přicházíme na konec
pěší zóny a před námi přes ulici, stojí budova bývalého nádraží,
která byla poničena při zemětřesení. Byla však záměrně ponechána
poškozená, jako připomínka této tragické události, včetně hodin
umístěných na stěně budovy, které stále ukazují čas pět hodin a
sedmnáct minut, tedy dobu, kdy otřesy začaly. U tohoto objektu, ve
kterém se dnes nachází muzeum, naše procházka po Skopje končí. Město
opouštíme překvapeni výstavností jeho paláců a okázalostí centra,
která vůbec nekoresponduje s faktem, že Makedonie, patří mezi
nejchudší země Evropy.
