Město plné paláců

    0
    118
    Makedonie, Skopje, nábřeží Vardaru

    Na seznamu zemí, které máme během naší balkánské cesty navštívit,
    si odškrtáváme Kosovo a vydáváme se po dálnici R6 z Prištiny směrem
    na jih. Dálnice prochází úrodnou nížinou řeky Sitnica a je z obou
    stran obklopena poli. U města Uroševac, zhruba v polovině cesty do
    Skopje, kam máme namířeno, dálnice končí. Silnice M2, po které nyní
    jedeme, vede podél řeky Nerodime a také kolem ní, se rozkládají četná
    pole. Charakter krajiny se však před městem Kačanik mění a po obou
    stranách silnice, se začínají zvedat kopce. Za Kačanikem, ve kterém řeka
    Nerodime splyne s řekou Lepenac, pak řeka i silnice prochází
    Kačanickou soutěskou, hlubokou několik set metrů. Průvodce nás během
    cesty zahrnuje informacemi o Makedonii, balkánské zemi, do které právě
    míříme a také nám podává kalíšky s domácí meruňkovicí, aby
    nám cesta lépe utíkala, jak říká. Krátce poté co opustíme soutěsku,
    přijíždíme k hranici s Makedonií, na hraniční přechod Han
    i Elezit. Fronta vozidel stojících před námi, není naštěstí moc
    dlouhá. Poté co na nás přijde řada, následuje nám již známá procedura
    s předáváním všimného celníkům a zběžná kontrola pasů. Totéž
    se za chvíli opakuje na přechodu Blace, na makedonské straně hranice.
    Pasové formality na obou stranách hranice, jsou tentokrát vyřízeny zhruba
    za hodinu a průvodce si pochvaluje, že je to na místní poměry velice dobrý
    čas. Zatím co si rozdáváme pasy, opouštíme hraniční přechod a
    vydáváme se na cestu do vnitrozemí Makedonie, v pořadí již třetího
    státu na naší balkánské cestě. Po necelé půlhodince jízdy, pak
    přijíždíme do Skopje, do hlavního města země, která má rozlohu asi jako
    třetina Česka a žije v ní kolem dvou milionů obyvatel.


    Bílé paláce

    O Skopje jsem poprvé slyšel v souvislosti s katastrofálním
    zemětřesením, které město postihlo v roce 1963. Zemětřesení si
    tenkrát vyžádalo mnoho obětí a značně město poškodilo. Vzpomínám si,
    jak jsem o této neblahé události, tehdy jako náctiletý, opakovaně
    slýchal ve zprávách a také na to, jak se pořádala sbírka, na pomoc
    obětem této katastrofy. Do metropole, v níž žije zhruba půl milionu
    obyvatel, přijíždíme od severozápadu. Po krátké jízdě živými ulicemi
    Starého města, překonáváme po mostě Matky Terezy řeku Vardar a
    zaparkujeme na jejím pravém břehu, na velkém parkovišti, ležícím na
    okraji centra. Zde vystupujeme a vydáváme se po nábřežní promenádě na
    procházku městem. Obdivujeme při tom honosné budovy ministerstva
    zahraničí, prokuratury a archeologického muzea, vystavěné
    v historizujícím slohu a stojící na protějším břehu. Bílý mramor,
    ze kterého jsou tyto paláce postaveny, září v odpoledním slunci,
    stejně jako pozlacené ozdobné lucerny, stojící podél řeky. Kráčíme
    dál po nábřeží a posléze přicházíme ke Kamennému mostu, za nímž
    řada okázalých staveb pokračuje. Nejblíže mostu je to budova Muzea
    Makedonského boje, pak Národní divadlo a také Muzeum holocaustu. Všechny
    tyto objekty a také mnoho dalších, byly vystavěny v posledních
    několika letech, v rámci ambiciózního plánu makedonské vlády,
    přeměnit město na moderní metropoli. Součástí tohoto projektu, jsou
    rovněž makety lodí umístěné na nábřeží, nové mosty přes Vardar a
    řada památníků a soch, instalovaných v centru města. Největším
    z nich je gigantická, přes dvacet metrů vysoká jezdecká socha
    Alexandra Velikého, která vévodí Náměstí Makedonie. Nyní se vydáváme
    po zrenovovaném Kamenném mostě, pocházejícím z patnáctého století,
    na levý břeh Vardaru. Z mostu přitom sledujeme plastiku umístěnou
    přímo v řečišti, která představuje plavkyni, připravenou ke skoku
    do vody. Poté, co přejdeme na levý břeh, procházíme kolem několika
    dalších soch a kolem kašny s vodotryskem, střežené ohromnými lvy.
    Osvěženi vodní tříští, kterou k nám z kašny přináší
    vítr, posléze přicházíme ke kostelu Sv. Dimitrije s bílou zvonicí.
    Jen kousek od tohoto křesťanského svatostánku, stojí osmanské lázně Daut
    Pasha Haman, které dnes slouží jako výstavní síň. Tato islámská
    památka z patnáctého století, jako by předznamenávala změnu
    v charakteru města, která nás čeká.


    Staré město

    Jen co po nadchodu přejdeme přes rušný bulvár Goce Delčev, zmizí
    moderní paláce a sochy a my se ocitáme v úplně jiném světě.
    Nacházíme se totiž v historickém centru města, zvaném Stara
    Čaršija, které si dodnes zachovalo orientální ráz a které je plné
    obchůdků, čajoven a řemeslných dílen. Kolorit tohoto místa ještě
    dotváří mohutné zdi pevnosti Kale, hrdě se tyčící na kopci, vysoko nad
    starým městem. Jen pomalu procházíme spletí uliček plných lidí, kouře
    z dřevěného uhlí a aroma orientálního koření. Vůně grilovaného
    masa, která se line ulicí nám připomíná, že je čas na jídlo.
    Zamíříme tedy do nedaleké barbeque restaurace Destan, o které náš
    průvodce tvrdí, že zde připravují nejlepší čevapi v celé zemi.
    Pochvíli již usedáme v plně obsazené, stylově zařízené restauraci.
    Díky hbité obsluze, však nečekáme dlouho a zakrátko si již pochutnáváme
    na voňavých masových tyčinkách a zapíjíme je místním pivem Skopsko. Po
    výborném jídle, pokračujeme v procházce starým městem. Pochvíli
    přicházíme k historické kamenné budově s mnoha kopulemi,
    v níž býval Starý bazar a ve které, se dnes nachází galerie.
    Postupujeme dál a posléze přicházíme k mešitě Mustafa Paši.
    U této významné muslimské svatyně, naše procházka starým městem
    končí a my se vracíme zpátky do centra.


    Památka na zemětřesení

    Cestou přes Kamenný most, se nám naskýtá pěkný pohled na zalesněný
    kopec Vodno, rozprostírající se na jižním okraji města a na Kříž
    tisíciletí, který je na něm vztyčen a který je se svou výškou
    šedesátšest metrů, údajně nejvyšším křížem na světě. Poté co
    přejdeme Kamenný most, ocitáme se na Náměstí Makedonie, které je
    obestavěno vícepatrovými domy, v nichž převážně sídlí banky a
    mezinárodní hotely a na kterých, jsou většinou umístěny veliké reklamní
    poutače. Vydáváme se po kamenné mozaikové dlažbě napříč náměstím,
    které je plné lidí. Nejprve míjíme sochu Alexandra Velikého, od které
    dohlédneme na další monumentální dílo, kterým je Brána Makedonie. Poté
    postupujeme dál, až na jižní okraj obdélníkového náměstí, kde se
    zastavujeme u Ristikova paláce, který byl dokončen v roce
    1926 a bez úhony přečkal zemětřesení v roce 1963. Nyní
    míříme do ulice Makedonia, jedné z tříd, které se na náměstí
    paprskovitě sbíhají. Touto ulicí, která je pěší zónou, zakrátko
    přicházíme ke křížení s bulvárem Dame Gruev, po němž kromě
    množství aut, projíždí také červené dvoupatrové autobusy, podobné těm
    londýnským. Poté přicházíme k domu, v němž se nachází
    památník Matky Terezy a vstupujeme dovnitř. Po prohlídce muzea této
    kontroverzní světice, která se ve Skopje narodila, pokračujeme
    v procházce po pěší zóně. Také zde, je instalováno několik soch,
    u kterých se fotografují turisté. Pak již přicházíme na konec
    pěší zóny a před námi přes ulici, stojí budova bývalého nádraží,
    která byla poničena při zemětřesení. Byla však záměrně ponechána
    poškozená, jako připomínka této tragické události, včetně hodin
    umístěných na stěně budovy, které stále ukazují čas pět hodin a
    sedmnáct minut, tedy dobu, kdy otřesy začaly. U tohoto objektu, ve
    kterém se dnes nachází muzeum, naše procházka po Skopje končí. Město
    opouštíme překvapeni výstavností jeho paláců a okázalostí centra,
    která vůbec nekoresponduje s faktem, že Makedonie, patří mezi
    nejchudší země Evropy.