Naše cesta Pobaltím pokračuje v Lotyšsku, do kterého přijíždíme
ze sousedního Estonska. Rovinatou lesnatou krajinou míříme do národního
parku Gauja, který leží zhruba uprostřed této pobaltské republiky, ve
které žije přibližně dva a čtvrt milionu obyvatel.
Hrad Turaida
Poté co projedeme městečkem Sigulda, míjíme bobovou dráhu, postavenou
na strmém úbočí hlubokého kaňonu, který vytvořila řeka Gauja. Pak
sjíždíme do údolí, ve kterém se rozprostírá národní park Gauja a
silnicí plnou zatáček, vystoupáme na protější břeh, kde zastavujeme na
rozlehlém parkovišti. Kolem dlouhé řady stánků s nejrůznějšími
suvenýry se poté vydáváme ke hradu Turaida. Ten byl založen ve třináctém
století a rozkládá se na zalesněném ostrohu, více než osmdesát metrů
vysoko nad hladinou řeky. Kráčíme lesní cestou obklopeni statnými duby
k hradu a zakrátko se již před námi objevuje jeho mohutná věž,
vystavěná z červených cihel.
Postupujeme dál až na hradní nádvoří obestavěné cihlovými objekty a
začínáme s prohlídkou. Nejprve vystoupáme na věž, ze které je
krásný výhled na meandrující řeku a na údolí. Poté vcházíme do
hlavní palácové budovy, v jejíchž sklepích se nachází bývalé
vězení a v prvním patře pak muzeum. Na závěr si prohlížíme věž
v jižní části hradu, v níž je umístěna sbírka religiózních
předmětů. Po prohlídce usedáme na nádvoří a pozorujeme, jak někteří
návštěvníci zkouší své umění ve střelbě z luku, který si lze
zapůjčit u dvou mladých mužů, oblečených do historických kostýmů.
Poté opouštíme hrad a vracíme se do údolí, kde se nachází několik
jeskyněk. Procházíme krásným parkem s jezírky a poté kolem půvabného
altánu s červenou střechou, přicházíme k pískovcové skále, ke
vchodu do Gütmanisovy jeskyně, ze které vytéká malý potůček.
Z pohledu Čechů, znalých našich krasových útvarů, to však není
žádná jeskyně, ale jen zhruba dvacet metrů hluboká vyhloubenina ve skále.
Vcházíme do skalního prostoru a spolu s několika dalšími turisty si
prohlížíme nápisy a obrazce vyryté ve skále. Ještě se osvěžujeme
chladnou vodou z potůčku a poté opouštíme jeskyni a odjíždíme
z národního parku.
Riga
Zhruba po hodině jízdy, přijíždíme do hlavního města Lotyšska Rigy,
ve kterém žije asi sedmsetpadesáttisíc obyvatel a které je největším
městem v Pobaltí. Poté co projedeme předměstím, zastavujeme na
nábřeží řeky Daugava u restaurace Lido. Po večeři v tomto
největším restauračním komplexu v Pobaltí, se vydáváme na
prohlídku Rigy. Začínáme v Turgeňevově ulici, u budovy Akademie
věd, která pochází ze sovětské éry. Od „Stalinova narozeninového
dortu“, jak místní lidé této budově říkají, se přesouváme do centra
města. Jeho prohlídku začínáme na náměstí Lotyšských střelců,
u stejnojmenného památníku. Od pomníku z červeného kamene,
věnovaného této kontroverzní lotyšské vojenské jednotce, se poté kolem
Muzea okupace Lotyšska, přemísťujeme na Radniční náměstí.
Zastavujeme se u sochy stojící uprostřed a obdivujeme pěknou
radniční budovu s barokní věží a především Dům Černohlavců,
stojící naproti. Tato budova se zářivě červeným štítem
s věžičkami, sochami a dalšími ozdobami, která snad každému
návštěvníkovi svou krásou vyrazí dech, má pohnutou historii. Dům byl
založen v roce 1344 a během druhé světové války byl poničen.
Poté byl za sovětské éry zcela zbourán a následně na začátku 21.
století znovu postaven. Od bývalého sídla obchodního cechu postupujeme dál
do historického centra. Další zastávkou na procházce Starým městem je
kostel sv. Petra, se 123 metrů vysokou věží a sousední luteránský
kostel sv. Jana. Zde si prohlížíme plastiku brémských muzikantů,
umístěnou mezi těmito svatostánky. Poté v přilehlé uličce Skärnu,
obdivujeme bezvadně opravené středověké domy. Nato procházíme
historickým komplexem bývalého Klášterního dvora a malebnými zákoutími
se dostáváme až na náměstí Livu. Procházíme tímto rušným náměstím
s řadou restaurací k novogotické budově Malé gildy a dále
k severnímu rohu náměstí. Zde stojí takzvaný Kočičí dům
s plastikami koček na střeše a naproti pak monumentální novogotická
budova Velké gildy. Procházka Rigou pokračuje v parku Bastejkalns.
Nejprve procházíme kolem sloupových hodin Laima, které se jmenují podle
reklamy, jenž je na nich umístěna a které jsou oblíbeným místem schůzek
obyvatel města. Poté přicházíme k památníku Svobody, jenž je
symbolem nezávislosti Lotyšska. Od monumentu pak scházíme k vodnímu
kanálu Pilsetas, který prochází parkem. Zde usedáme na lavičku ke
krátkému odpočinku. Před očima přitom máme můstek, klenoucí se přes
kanál, jehož zábradlí je ověšeno stovkami visacích zámků. Jak vidíme,
i mnozí rižané stvrzují svou lásku tímto originálním způsobem. Do
Starého města se vracíme kolem Prašné věže. Procházíme Věžní ulicí,
která je lemována z jedné strany zrekonstruovanou budovou Jakubských
kasáren a z druhé pak zbytkem městských hradeb. Cestou míjíme četné
galerie, obchůdky a také malé kavárničky a bary. Poté nás uličky
Starého města přivádí kolem budovy parlamentu a kolem katedrály sv. Jakuba
ke středověkým domům Tři bratři. Pak procházíme Malou hradní ulicí
k Rižskému hradu, který je sídlem prezidenta a jenž právě prochází
rekonstrukcí. Již se znatelně setmělo a v uličkách Starého města se
rozsvěcují pouliční světla. Za jejich svitu se nyní vydáváme Hradní
ulicí k Rižskému dómu, který je největším kostelem v Pobaltí.
Ze svatostánku, jehož základy jsou níže nežli okolní ulice, je slyšet
zvuk varhan. Patrně zde probíhá jeden z koncertů, které se
v kostele pravidelně pořádají. Od evangelického chrámu procházíme
na přilehlé náměstí. To je plné lidí, kteří korzují po žulové
dlažbě, nebo sedí v některé ze zahrádek a poslouchají náladové
melodie, které produkuje malý orchestr z pódia, umístěného pod
širým nebem. Prohlídka města je u konce. Usedáme tedy v jedné
z kaváren, abychom si utřídili dojmy z právě absolvované
procházky, při níž jsme se mohli přesvědčit, jak je rižské Staré
město pěkné a jak jsou jeho historické památky pečlivě udržované.
Křížový vrch
Na naší cestě Pobaltím, také krátce navštěvujeme Litvu. Naším
cílem je vyhlášený Křížový vrch, který je jednou z největších
atrakcí v zemi. Zastavujeme na parkovišti a v jednom z mnoha
stánků kupujeme malý dřevěný křížek, s kterým se vydáváme
k několik set metrů vzdálenému vrchu. Tradice umísťovat kříže na
Jurgaičském valu, jak se dříve pohorek jmenoval, vznikla v roce 1831.
Tehdy zde byly vztyčeny kříže na paměť obětí selského povstání.
Posléze se toto místo stalo posvátným a lidé sem přinášejí kříže
dodnes. Zakrátko již přicházíme na velkou plochu před nevysoký vrch,
který je poset kříži. Vzhledem k tomu, že samotný pahorek je již
kříži zcela pokryt, vztyčují lidé další kříže na trávník po obou
stranách přístupového prostoru, takže jsme jimi nyní téměř zcela
obklopeni. Ohromeni obrovským množstvím křížů, kterých jsou tu jistě
desítky tisíc, se vydáváme po chodníčku, procházejícím středem
pahorku, na jeho vrchol. Jsme při tom obklopeni doslova lesem dřevěných
křížů velkých i malých, vysokých i nízkých, prostých
i s řadou ozdob, bez nápisů i s tabulkami se jmény. Na mnohých
křížích jsou pak také zavěšeny růžence, nebo sošky a občas vidíme
mezi kříži položené květy. Z hlavního chodníku odbočují do stran
úzké pěšinky, po kterých se dá projít až na okraj pahorku. Za
posvátného ticha, které na vrchu panuje, přicházíme na místo, kde je
situována kamenná pamětní deska, na kterou návštěvníci pokládají
mince. Přidáváme také drobný peníz a poté se postranní cestičkou
vracíme zpátky. Míjíme další a další kříže, z nichž některé
jsou také kovové a na některých jsou dokonce vyřezány reliéfy
s tematickými motivy. Na závěr návštěvy pak u paty pahorku
umísťujeme náš křížek a se směsicí pocitů opouštíme významné
křesťanské poutní místo, které poctil svou návštěvou také papež Jan
Pavel II.
