Vladislav Dobrý Náš pobyt v Gruzii pokračuje výletem do oblasti Kachetie, která proslula
jako vinařský kraj. Nejprve projedeme centrem Tbilisi, poté najíždíme na
dálnici a vydáváme se směrem na východ. Autostráda však po několika
kilometrech končí a tak k pohoří Gombori, kam nyní směřujeme, již
jedeme po obyčejné silnici. Ta neustále stoupá a krajina kolem ní je čím
dál méně obydlená. Klikatá silnice nás posléze přivádí do sedla
Gombori, do výšky přesahující jedentisícšestset metrů a poté do údolí
řeky Turdo. Podél jejího toku pak přijíždíme do města Telavi, které je
administrativním centrem Kachetie a odtud, po několika kilometrech dorazíme
do Tsinandali.
Tsinandali
V městečku Tsinandali se nachází stejnojmenný zámeček, ke
kterému nyní míříme. Poté co zaparkujeme před bránou, kde stojí další
autobus a několik osobních aut, vstupujeme do krásného parku, který
zámeček obklopuje. Během procházky parkem obdivujeme mnoho druhů
exotických rostlin a také zde narazíme na strom ověnčený barevnými
papírovými stuhami. Ty sem uvazují lidé, aby se jim splnilo přání. Ze
zámecké zahrady se přemísťujeme do zámku, kde následuje prohlídka jeho
velice zachovalého interiéru. Na závěr přichází exkurze ve vinném
sklepě a ochutnávka vín, vyrobených ve zdejším proslulém vinařství
z hroznů, které uzrály na zámeckých vinicích.
Víno kvevri
Z romantického zámečku se vydáváme po silnici kopírující tok
řeky Alazani, do městečka Velistsikhe. Zde zastavujeme u jednoho
z rodinných vinařství, před nímž stojí zánovní automobil LADA
Niva. Ve dveřích nás vítá muž oblečený do tradičního kroje,
k němuž patří i dlouhá dýka, která mu visí u pasu. Poté
nás přes dvůr plný sudů a různého náčiní používaného při výrobě
vína, vede do objektu z neomítnutých cihel, aby nás zde seznámil
s postupem výroby tradičního gruzínského vína kvevri. Muž říká,
že v současnosti používá k výrobě vína nový objekt a tenhle
starý, že slouží již jen pro ukázku původního technologického postupu.
Vinař na začátku výkladu zdůrazňuje, že Gruzie je kolébkou vína, které
se na jeho území začalo vyrábět již před osmitisíci lety. Poté ukazuje
na ohromnou dřevěnou vanu, která stojí u zdi místnosti a říká, že
vana sloužila k rozšlapání hroznů. Vzniklý rmut se pak nalije do
kvevri, což je veliká hliněná nádoba podobná amfoře, která je celá
zapuštěna v zemi. Vinař nyní odklápí kulaté víko z hrdla
nádoby a my se díváme do hluboké dutiny skryté pod podlahou. Po ukončení
bouřlivého kvašení se nádoba uzavře a víno se nechá bez použití
jakýchkoli přísad zrát. Po půlroce je pak zcela přírodní víno
hotovo.
Vinař ještě zdůrazňuje, že správné gruzínské víno musí ale zrát
o hodně déle a zve nás, abychom ochutnali různě staré kvevri,
pocházející z jeho vinařství. Na dubovém stole v rohu
místnosti, pak na nás čekají pohárky s tříletým a
s pětiletým zlatavě žlutým mokem. Po ochutnávce můžeme konstatovat,
že víno kvevri má poněkud jinou chuť, nežli vína vyrobená tradiční
metodou. Po koštu se přemísťujeme do vedlejší stylově zařízené
místnosti, ve které na nás čeká bohatě prostřený stůl plný talířků,
podnosů a misek s všemožnými gruzínskými pokrmy. Po přípitku,
který pronáší pán domu, se pouštíme do jídla. Postupně si pak
pochutnáváme na šašliku, kebabech a abchazuri, což je šiška
z mletého masa se slaninou. Následuje pasta z vařeného lilku
zvaná pchali, dále soko, což jsou pečené žampiony se sýrem, domácí sýr
a salát z čerstvé zeleniny. K jídlu přikusujeme mčadi, to jsou
bochníčky z kukuřičné mouky a jako dezert, si dáváme domácí jogurt
matsoni. Jídlo pak zapíjíme vínem domácí produkce. Po neobyčejném
kulinářském zážitku se loučíme s hostitelem a pokračujeme
v cestě po Kachetii.
Bodbe
Silnice procházející podél jižního okraje pohoří Gombori, nás
přivádí do městečka Sighnaghi, ze kterého pokračujeme na jih, do
lesnatých kopců, ve kterých se skrývá klášter Bodbe. Cesta vedoucí ke
klášteru je tak úzká, že když na ní chce řidič autobusu odbočit, musí
několikrát couvnout, aby na ní mohl najet. Po krkolomné jízdě zaparkujeme
před nově zrekonstruovaným návštěvnickým centrem se zázemím pro
návštěvníky a pěknou restaurací. Po malém občerstvení se bránou
v kamenné zdi obklopující celý areál, vydáváme na prohlídku
kláštera. Nejprve procházíme kolem vysoké zvonice do katedrály Sv. Jiří,
pocházející z devátého století. Po prohlídce svatostánku
vyzdobeného freskami, procházíme po štěrkové cestě obklopené vysokými
cypřiši k dalšímu kostelu. Ten je obestavěn lešením a v jeho
útrobách probíhají stavební práce. Nakonec přejdeme do severní části
areálu, kde stojí několik kamenných klášterních objektů, vedle nichž se
nachází terasovité zahrady, vybudované na strmém svahu nad údolím řeky
Alazani. My z nich ale mnoho nevidíme, protože celý klášter
i jeho okolí, je zahalen mlhou. Obklopeni oparem nyní opouštíme
klášter, který je gruzínskou národní památkou a v němž je
pohřbena Sv. Nina, která již ve čtvrtém století přinesla do Gruzie
křesťanství.
Sighnaghi
Na závěr výletu se ještě zastavujeme v městečku Sighnaghi. Poté
co zaparkujeme na jeho jižním okraji, vydáváme se na procházku městem.
Cestou míjíme řady zrenovovaných domů a několik nových restaurací a
penzionů, což vše je výsledek snahy gruzínské vlády, udělat ze Sighnaghi
středisko turistiky. Během procházky kolem nás projíždí mladíci na
čtyřkolkách, opakovaně kroužících ulicemi centra. Kolem pěkné budovy
radnice, se posléze dostáváme k hradbám na severním okraji města,
odkud lze pozorovat velkou část města a také údolí řeky Alazani, za
nímž se táhne hradba kavkazských štítů. My máme ovšem smůlu, neboť
údolí je zahaleno oparem, takže toho mnoho nevidíme. Jen na několika
místech, tam kde je mlha roztrhaná, vyčnívají na obzoru obrysy horských
vrcholů. Trochu zklamáni ze špatného výhledu se vracíme k autobusu,
který se s námi vydává na zpáteční cestu do Tbilisi.
Večerní procházka
Po návratu z výletu, se vydáváme na večerní procházku po okolí
hotelu. Ulicí Samreklo pochvíli dojdeme ke katedrále Nejsvětější Trojice,
kterou však můžeme pozorovat jen přes mříže masivní brány, neboť celý
areál je již uzavřený. Kromě ohromného svatostánku s pozlacenou
kopulí, obdivujeme také zvonici s několika velikými zvony, která
stojí osamoceně jen kousek od brány. Poté se ještě touláme klidnými
uličkami města, ve kterých narazíme na obchod s nápoji, v němž
si kupujeme lahvičky gruzínského brandy, které využijeme jako dárky. Ve
vedlejším pekařství, jak můžeme vidět přes prodejní okénko, se
v kruhové keramické peci ještě peče čerstvé pečivo a tak si zde
kupujeme typické gruzínské jídlo imeruli, což je kulatá chlebová placka
z bílého těsta, plněná tvarohem. Zbytek večera poté trávíme na
pohodlné sedací soupravě, umístěné na otevřené hotelové terase a
pozorujeme přitom tbiliské noční ulice a nasvícenou televizní věž,
stojící na nedalekém kopci Mtatsminda.
Chléb
Probouzíme se do posledního dne našeho pobytu v Gruzii a po snídani
odcházíme se svými zavazadly k autobusu, který s námi vyráží
směrem na jih. Máme namířeno ke státní hranici, neboť naše cesta
pokračuje přejezdem do Arménie. V průběhu jízdy zastavujeme na okraji
jednoho městečka na krátkou přestávku. Během ní pozorujeme lidi, kteří
se od nedaleké pekárny, trousí se sáčky s gruzínským chlebem puri. Při
pohledu na nadýchané, dozlatova upečené podlouhlé placky z bílého
těsta neodoláme a jdeme se také postavit do fronty. Ta postupuje rychle a tak
již pochvíli odcházíme od ošuntělého stánku, s ještě teplými
cípatými plackami v rukách. Poté postáváme před autobusem,
odtrháváme kousky chřupavého chleba a jíme ho jen tak samotný.
O poslední zbytky výtečného chleba, se pak dělíme se dvěma
potulnými psy. Po nedlouhé jízdě posléze dorazíme na hraniční přechod
Sadakhlo, kde se loučíme s místní průvodkyní a vystupujeme
z autobusu. Poté vcházíme do budovy, ve které probíhá pasová
kontrola a nakonec projdeme na parkoviště za přechodem, kde na nás čeká
autobus s arménskou průvodkyní. Po přivítání nastupujeme do vozu a
opouštíme Gruzii, zemi s prastarými památkami, zajímavou gastronomií
a zemi, která dala lidstvu víno.
