Vladislav Dobrý Po krátkém pobytu odjíždíme z Bergenu a vydáváme se na cestu
napříč krajem Hordaland, jehož je Bergen správním centrem. Území tohoto
kraje je jen řídce obydleno a je protkáno řadou fjordů.
Vodopád Tvindefossen
Krátce za Bergenem silnice dospívá ke fjordu Sorfjorden. Projíždíme po
jeho lesnatém úbočí s četnými kopci, provrtanými mnoha tunely. Po
několika desítkách kilometrů fjord končí a my nyní projíždíme
kaňonem, kterým protéká dravá řeka, propojující několik jezer. Posléze
silnice prochází městečkem Vossevangen, za kterým se kaňon rozestoupí do
širokého údolí, pokrytého zelenými lesy a svěžími loukami. Ještě
krátce projíždíme podmanivou přírodou a poté sjíždíme na parkoviště
vedle silnice. Vystupujeme a kolem prostorného kempu míříme k nedaleké
skalní stěně. Již z dálky vidíme úchvatnou přírodní scenérii,
kvůli které jsme zde zastavili a sice, kaskádovitý vodopád Tvindefossen.
Přicházíme až ke zvětralé skále a s úžasem pozorujeme vodu, jak
padá přes její okraj a postupně se přelévá přes kamenné terasy, na
něž je skalní stěna rozčleněna. Krásu vodopádu ještě umocňují
sluneční paprsky, které se blyští ve zpěněné vodě. Spolu
s dalšími turisty také přelézáme přes balvany a hledáme nejlepší
místo na fotografování. Potom, co pořídíme ty zaručeně nejlepší
obrázky, se vracíme na parkoviště.
Plavba po fjordu
Cesta pokračuje. Po zhruba půlhodině projíždíme obcí Gudvangen, za
níž vjíždíme do Gudvangatunelu, který je se svojí délkou sedmi
kilometrů, na celé trase nejdelší. Krátce za tunelem se již dostáváme do
obce Fläm, ležící na jižním okraji Aurlandského fjordu. Zastavujeme na
velkém parkovišti plném aut a autobusů a odcházíme do přístavu. Míjíme
přitom nádraží, na kterém je připravena souprava tažená elektrickou
lokomotivou, aby vyjela na trať, která je nejstrmější železnicí na
světě bez ozubnicových kol. Poté se dostáváme do přístavu, ve kterém
kromě trajektu kotví ještě několik menších plavidel a také ohromná
výletní loď. Ještě si stačíme prohlédnout trolla stojícího
u přístavní budovy a ozdobeného norskou vlajkou a pak již nastupujeme
na trajekt. Stoupáme po schodech na palubu a usazujeme se na židle těsně
u zábradlí, abychom měli během plavby dobrý výhled. Před vyplutím
pozorujeme hradbu hor, které strmě ční za přístavem. Hory obklopují celý
fjord a dosahují výšky kolem 1500 metrů. Zatím co pozorujeme okolí
přístavu, loď se zcela zaplní turisty, takže na palubě není ani jedna
židle volná. Pochvíli se ozve hluboký tón lodní sirény a trajekt
vyplouvá. Plujeme zhruba uprostřed fjordu, který je široký necelý kilometr
a ze židlí, jako bychom seděli v kině, pozorujeme okolí. Před našimi
zraky pomalu ubíhá strmý zalesněný břeh, na němž jsou roztroušeny
malebné dřevěné domky. Nyní míjíme velikou výletní loď s osmi
palubami. Zakrátko se pak před námi objeví vodopád, stékající
z vrcholu hřebene a tvořící stříbrnou stužku, proplétající se
zelení. Poté se skály rozestupují a loď se blíží k hlubokému
údolí, kterým protéká řeka ústící do fjordu. Kolem ústí se rozkládá
městečko Aurlandsvangen, do kterého právě připlouváme. V tomto
místě jsou hory obklopující fjord nejvyšší, takže na mnoha vrcholech
leží sněhová pokrývka. Po tom, co vystoupí a nastoupí několik
cestujících, se trajekt vydává na další plavbu. Nyní se skály zvedají
téměř svisle z vody, takže na nich roste jen sporá vegetace. Sledujeme
fjord a náhle spatříme dva tvory, jak elegantně plavou nedaleko od lodě.
Během vzájemné diskuse, co že je to za živočichy, nám průvodce
napovídá, že jsou to tuleni. Nad fjordem také létají celá hejna racků,
kteří se soustřeďují u lodí, neboť jim mnozí pasažéři házejí
kousky pečiva a dalšího krmení. Ptáci plachtí nad hladinou a během letu
elegantně chytají kousky potravy do zobáku. Během této atrakce však občas
dojde k nehodě. To když pták přelétávající palubu, utrousí bílý
výkal a ten spadne na některého cestujícího. Právě to se před chvílí
stalo ženě sedící vedle mě, která nyní s nadávkami stírá
zavánějící nadělení z kalhot. Zatímco pomáháme zasažené ženě
s čistěním garderoby, loď mění kurz a odbočuje do Naeroyfjordu.
Tento fjord je o poznání užší než Aurlandský a je rovněž obklopen
vysokými kopci. Mezitím co pozorujeme krásné přírodní scenérie, zvedá
se studený vítr a začíná pršet. Déšť postupně houstne, takže se
musíme přemístit na krytou palubu. Ta má však naštěstí prosklené
stěny, takže můžeme dál pozorovat divokou panenskou přírodu kolem fjordu.
Poté co mineme ještě několik skalních útesů a vodopádů, loď
připlouvá do Gudvangenu, kde přistává. V tomto přístavu, přes
který jsme dnes již projížděli, vyhlídková plavba končí. Po tom co
vystoupíme z lodi, zamíříme k budovám stojícím nedaleko přístavu.
Tyto domy, ve kterých se nachází hotel a restaurace, mají střechu místo
tradiční krytiny pokrytou trávníkem. Koneckonců, podobné travnaté
střechy, vídáme během naší cesty po Norsku více.
Cesta do hlavního města
Po dvouhodinové plavbě po Naeroyfjordu, nás nyní čeká přesun do Osla.
Projíždíme krajinou s nedotčenou přírodou až k Hardangerfjordu
a u přístaviště trajektu se zařazujeme do řady vozidel čekajících
na nalodění. Pochvíli již najíždíme na plavidlo a to s námi
vyplouvá na druhý břeh. Trajekt je zatím jediný způsob jak překonat tento
fjord, ale nedaleko od trasy lodi se rýsují obrysy rozestavěného lanového
mostu. Během plavby prší, přesto stojíme na palubě a pozorujeme
zádumčivou krajinu kolem fjordu, částečně zahalenou do mlžného závoje.
Po krátké plavbě pak pokračujeme v jízdě podél fjordu. Zanedlouho
začíná silnice stoupat do soutěsky Mäbodalen. Cestou průsmykem pozorujeme
starou silnici zaříznutou do úbočí skály a kopírující každý její
záhyb. Uzoučká silnice, oddělená od strašidelné hloubky jen nízkým
kamenným soklem, je pro automobilový provoz již uzavřena. Je prý ale
využívána cyklisty pro adrenalinový sjezd. Po několika kilometrech jízdy
horskou krajinou, přijíždíme k Storegjeltunelu. Projíždíme tímto
tunelem, který stoupá spirálovitě vzhůru, abychom se na jeho konci ocitli
na zhruba stejném místě, ale o několikset metrů výše. Pokračujeme
v cestě a krátce nato již zastavujeme na parkovišti u vodopádu
Voringfossen. Vystupujeme a míříme k lesu, jímž vede pěšina
k vodopádu. Míjíme přitom dva pomníčky připomínající smrt
turistů, kteří nerespektovali zákaz vstupu na okraj útesu. Zvětralá
skála se pak pod nimi utrhla a oni se zabili při pádu do strže. Pochvíli
přicházíme k místu, kde je cesta přehrazená páskou, neboť při
vstupu za tuto zábranu již hrozí nebezpečí pádu. Přesto většina lidí
nedbá zákazu, podlézá pásku a snaží se dojít co nejblíže k okraji
útesu, aby měli lepší výhled na vodopád. Od tohoto nebezpečného
chování turisty neodrazují ani památníčky, kolem kterých před chvílí
prošli. Po zhlédnutí vodopádu, se z tohoto riskantního místa
přemísťujeme k další vyhlídce, ze které jak zjišťujeme, je
o mnoho lepší výhled. Před sebou nyní máme divoký kaňon
s kolmými skalními stěnami, do kterého se řítí vody říčky
Bjoreia. S úžasem sledujeme rozvětvený tok, jak padá do hloubky
přesahující stoosmdesát metrů a vytváří přitom vodní tříšť,
stoupající hlubokou roklí vzhůru. Když se vynadíváme na krásu, kterou
máme před sebou, vracíme se na parkoviště. Zde obdivujeme dva, více než
metr vysoké trolly, kteří stojí před prodejnou suvenýrů. Tyto postavičky
představují bájné bytosti mající kořeny v severské mytologii a my
se s nimi v nejrůznějších obměnách, setkáváme během naší
cesty velice často. Poté, co se vyfotíme s jedním ze skřetů,
pokračujeme v cestě. Silnice nyní prochází přes náhorní planinu
Hardangervidda. Průměrná nadmořská výška této roviny je asi dvanáctset
metrů a tomu odpovídá i charakter krajiny. Během cesty nevidíme
žádné stromy, všude kolem silnice rostou jen mechy a lišejníky a jen
ojediněle lze spatřit zakrslé dřeviny. Hojně se zde také vyskytuje
ostružiník moruška, z jehož plodů se vyrábí mimo jiné
i proslulá marmeláda, kterou jsme měli možnost také ochutnat. Cestou
přes planinu míjíme četné mokřady a jezera, ve kterých žije značné
množství ryb. U mnohých z těchto vodních ploch pak stojí hotely
a penziony, které jsou hojně navštěvovány rybáři. Úzká silnice plná
zatáček neumožňuje jet moc rychle a tak cesta mezi pláněmi, na kterých se
v zimě pasou stáda sobů, jen zvolna ubíhá. Po zhruba třech hodinách
klidné jízdy pak necháváme největší náhorní planinu v Evropě za
sebou a blížíme se k hlavnímu městu Norska.
