Hotel

    0
    300
    Guinea Bissau, hotel Bob Fishing Club na ostrově Rubane

    Vyplouváme z Bissau, hlavního města Guineje Bissau, do které jsme
    přijeli v rámci naší cesty po západní Africe. Sedíme na člunu,
    jehož dva motory hlasitě burácí a ženou plavidlo vpřed. Plujeme po řece
    Geba, která je široká zhruba dvanáct kilometrů a která se nedaleko za
    metropolí, ležící na jejím pravém břehu, vlévá do Atlantiku. Míříme
    na ostrovy Bijagos, vzdálené od pevniny asi sedmdesát kilometrů a
    o nichž znalci mluví, jako o Polynésii Atlantiku. Celé souostroví
    je tvořeno osmdesátiosmi ostrovy. Z nich je dvacettři obydlených, na
    kterých žije kolem třicetitisíc obyvatel, z nichž většinu tvoří
    Bidžogové. Na ostrovech a v okolních vodách, žijí kromě jiných
    zvířat také želvy, hroch obojživelný, kapustňák a krokodýl. Po chvíli
    nám z očí zmizí molo a poté i přístavní jeřáby a my se
    ocitáme ve vodách Atlantického oceánu. Zhruba po dvou hodinách plavby se na
    obzoru objeví první ostrov a pak další. To je již Rubane, na který
    směřujeme. Ostrůvek, který nemá žádný centrální zdroj elektrického
    proudu, je porostlý tropickým pralesem a nachází se na něm jen několik
    vesniček domorodců a dva hotely. Nyní plujeme podél ostrova a pozorujeme
    palmy a mangrovové lesy rostoucí na pobřeží a také několik písečných
    pláží. Pak se před námi objeví malá zátoka, v níž se nachází
    hotel Bob Fishing Club Bijagos, cíl naší cesty.

    Bob Fishing Club


    Kapitán Bob vede člun pomalu ke břehu. Všichni postupně vycházíme na
    palubu a před očima máme nevelkou pláž, nad níž se na příkrém svahu,
    obklopen tropickým pralesem nachází hotel, sestávající z malebných
    okrouhlých bungalovů s doškovou střechou. Člun nakonec zakotví kousek
    od břehu a my po schůdkách, které přistavili zaměstnanci hotelu,
    sestupujeme na břeh. Poté vystoupáme po širokém schodišti nahoru
    k recepci a po vyřízení formalit se jdeme ubytovat do jednoho
    z bungalovů. K dispozici máme jednoduše ale účelně a stylově
    zařízený pokoj a WC se sprchou. Nyní vybalujeme naše skromná zavazadla a
    jelikož do večeře zbývá ještě nějaký čas, jdeme na obhlídku hotelu a
    pláže. Kromě bungalovů a recepce, sestává hotel ještě z kuchyně,
    umístěné v přízemním okrouhlém objektu, z baru a
    z jídelny. Ta se nachází pod širým nebem, ve stínu palem, na dvou
    terasách umístěných ve svahu. Celé okolí hotelu je pak bezvadně upravené
    a osázené květinami.

    Ryby

    Přicházíme nyní na pláž, která je široká asi dvacet metrů, dlouhá
    zhruba dvěstě metrů a je pokryta jemným pískem. Na okraji pláže jsou
    instalovány čtvercové slunečníky, které mají stříšku z došků.
    Podél pobřeží je zakotveno několik malých lodí, se kterými se hosté
    vydávají na lov ryb. Procházíme se po pláži, ke které právě připlouvá
    člun. Jsou na něm dva muži, kteří se za doprovodu zaměstnance hotelu
    vrací z rybolovu. Rybaření ve zdejších, na ryby bohatých vodách, je
    totiž největší atrakcí hotelu a jak jsme se mohli během pobytu
    přesvědčit, jsou zdejší hosté při rybolovu dost úspěšní. Také muži,
    kteří právě vystupují na břeh, se vrací s pěkným úlovkem, neboť
    každý z nich, drží v ruce statnou barakudu. Čas večeře se
    blíží a tak se pomalu trousíme ke stolu. Cestou procházíme kolem kuchyně,
    před níž je umístěna váha, na kterou právě jeden ze zaměstnanců
    hotelu, zavěšuje za žábry barakudu. Je to jeden z úlovků, které jsme
    pozorovali na pláži a jenž sem mezitím rybáři přinesli. Ryba má krásné
    štíhlé tělo stříbřité barvy a má velikou hlavu s tlamou plnou
    ostrých zubů. Zvědavě koukám na stupnici váhy a zjišťuji, že ryba
    váží rovných deset kilogramů. Nejen tento kus ale i všechny další
    ulovené ryby, pak končí v kuchyni a pochutnají si na nich hoteloví
    hosté a personál.


    Večeře

    Postupujeme dál k jídelně a míjíme veliký rošt umístěný před
    kuchyní, na kterém se rožní další barakuda, která je asi stejně veliká,
    jako ta na váze. Poté se usazujeme k dlouhému stolu, připravenému pro
    naší skupinu, která čítá čtrnáct lidí. Když se shromáždíme
    všichni, dostáváme jako pozornost podniku skleničku s caipirinhou. Po
    přípitku se dáváme do jídla. Jako předkrm se podává zeleninový salát
    s bagetou. Poté přichází hlavní chod a sice barakuda, ano ta, kterou
    jsme před chvílí viděli na roštu. Obsluha nyní přináší ke stolu
    ozdobný dřevěný podnos, na kterém leží na zeleném palmovém listu, více
    jak metr dlouhá rožněná ryba, obložená kousky citronu a ozdobená
    červenými kvítky. Obsluha nám nyní roznáší talíře s přílohou a
    poté servíruje kusy bílého voňavého masa, které odkrajuje z ryby.
    Maso je výborné neboť je čerstvé, protože barakuda, kterou konzumujeme,
    ještě dnes ráno plavala v oceánu. Obsluha během večeře obchází
    stůl a pokaždé když někdo dojí, přináší mu další porci ryby. Tak to
    jde stále do kola, až jsme všichni úplně sytí. Třetí chod, kterým je
    ovocný moučník, již dojídáme jen stěží. Po jídle usedáme v baru
    a u skleničky čekáme, než začne vystoupení folklorní taneční
    skupiny, které máme ještě na programu. Poté co uslyšíme zvuk bubnů,
    přemísťujeme se na prostranství vedle recepce, kde očekávané
    představení právě začíná. Během produkce buší pět bubeníků,
    oblečených do pestrobarevných úborů do svých bubnů a na písčité
    ploše, tančí čtveřice žen a čtveřice mužů. Účinkující jsou
    oblečeni do barevných kostýmů a v ruce drží hole, kterými buší do
    země v rytmu bubnů. Vystoupení probíhá ve strhujícím tempu a na jeho
    závěr, jsou členové souboru odměněni hlasitým potleskem. Na konec ještě
    přidáváme do misky dohodnutou částku jako honorář tanečníkům a
    odcházíme do svého bungalovu. Musíme při tom trochu spěchat, abychom se
    stačili uložit ještě před tím než zhasne světlo, neboť agregát, který
    je zdrojem proudu pro hotel, se na noc vypíná.

    Koupání


    Druhý den dopoledne máme volný program a tak se jdeme koupat. Cestou na
    pláž se zatouláme na okraj areálu, kde se nachází hotelové zázemí.
    Stojí zde kromě jiného dílna, v níž se provádí údržba plavidel,
    která se v hotelu používají a také sklad náhradních dílů. Nedaleko
    je pak pod přístřeškem umístěn elektrický agregát, který teď není
    v provozu, neboť také během dopoledne, se na určitou dobu vypíná.
    Posléze zamíříme k recepci a cestou potkáváme domorodou ženu,
    zaměstnankyni hotelu, nesoucí na hlavě veliký plastový škopek
    s rozporcovanými rybami. Nakonec přicházíme k recepci, na jejíž
    stěně je upevněn asi metr dlouhý želví krunýř. Ze štosu, ležícího na
    polici u recepce, si bereme plážové ručníky a odcházíme na pláž.
    Z přístřešku si pak vyndáme lehátka a uložíme je pod jedním ze
    slunečníků. Poté se jdeme vykoupat. Vlny zde nejsou díky okolním ostrovům
    nijak vysoké, takže je koupel velice příjemná. Navíc má voda dvacetosm
    stupňů, což jsme zjistili na tabulce u recepce a tak se nám ani nechce
    z vody ven. Během slunění pozorujeme, jak od pláže postupně
    odplouvají loďky s hosty, kteří se vydali rybařit. V průběhu
    dopoledne také sledujeme příliv, který je v této oblasti dost
    výrazný. Během našeho pobytu na pláži, stoupla hladina natolik, že
    zaplavila více než polovinu šířky pláže. V určenou hodinu moje
    partnerka odchází do jednoho z bungalovů na masáž. Různé druhy
    masáží, spolu s dalšími procedurami, jsou totiž jednou ze služeb,
    které hotel nabízí. Poté co se partnerka vrátí na pláž, společně
    sledujeme, jak se z rybolovu vrací člun, v němž sedí rovněž
    jedna naše spolucestující. Po chvíli již pozorujeme Justinu, jak vystupuje
    z loďky a v ruce drží odhadem šestikilovou barakudu, kterou
    ulovila. Ryba sice není tak velká jako ta, kterou jsme viděli včera na
    váze, ale i tak je to záviděníhodný úlovek. Dopoledne na pláži
    příjemně uplynulo a tak odcházíme do bungalovu, abychom se nachystali na
    další program.

    Bubaque

    Na odpoledne je pro nás nachystána plavba na ostrov Bubaque, který je
    vzdálen jen asi jeden kilometr a nad jehož siluetou, se tyčí několik
    telekomunikačních stožárů. Po krátké plavbě přirážíme
    k betonovému molu a vydáváme se na procházku po ostrově. Ten patří
    se svojí rozlohou sedmdesátpět kilometrů čtverečních, v celém
    souostroví k největším a také je ze všech nejvíce obydlen, neboť na
    něm žije kolem desetitisíc obyvatel. První „pamětihodností“, kterou
    vidíme, jsou ruiny guvernérského paláce, pocházejícího z dob
    portugalské kolonizace. Zdevastovaná budova stojí na okraji města, jenž má
    stejné jméno jako ostrov. Palác poté, co Portugalci v sedmdesátých
    letech minulého století zemi opustili zpustl, podobně jako několik dalších
    budov ve městě. Přicházíme nyní k pozůstatkům paláce a
    nahlížíme dovnitř. V jedné z jeho místností vidíme veliký
    trezor, který zde zůstal po předchozím majiteli, jinak je celý objekt
    prázdný a pobořený. Pokračujeme v procházce a kromě nízkých domků
    domorodých obyvatel, míjíme také několik hotelů. Po chvíli přicházíme
    na prostranství, na němž je soustředěn dav lidí, ke kterým promlouvá
    muž, stojící na korbě malé dodávky. Jedná se o předvolební
    shromáždění příznivců jedné z politických stran a všichni
    přítomní mají na sobě tričko a čepici v jejích barvách.
    Opouštíme město a postupujeme dál po silnici, která byla postavena
    v koloniálním období. Zajímavé je, že při její stavbě byly
    použity vedle tradičních materiálů také mušle, což je patrné ze vzhledu
    silnice.


    „Mušlová“ cesta nás po chvíli přivádí do tropického lesa, ke
    konci ranveje místního letiště a pak k nemocnici. Nyní se vracíme
    zpátky do města. Kromě zmíněné silnice, jsou všechny ostatní komunikace
    ve městě nezpevněné a jsou pokryté červenou hlínou. Cestou míjíme domky
    z nepálených cihel, okolo kterých pobíhají prasata, slepice, ovce,
    kozy a psi. Všude kolem cesty je nepořádek a spousta odpadků. Posléze
    přicházíme zpátky ke guvernérskému paláci. Zde mezitím začalo
    předvolební shromáždění jiné politické strany, což je patrné
    z triček, do kterých jsou oblečeni její účastníci, neboť mají
    jiné barvy, nežli trika účastníků prvního mítinku. V průběhu
    procházky kolem nás občas projede motocykl, který zvíří oblak červeného
    prachu. Cestou také procházíme kolem několika hospůdek. V jedné
    z nich se zastavujeme a kupujeme si pivo, které je tak jako pokaždé
    během naší cesty, bezvadně vychlazené. Po občerstvení se vydáváme dál
    po prašné ulici a míjíme pouliční prodavače, kteří nabízejí
    originální rukodělné výrobky, balenou vodu, arašídy, kešu oříšky a
    pomeranče. U cesty stojí také malý supermarket, ve kterém se
    prodávají rozličné balené potraviny a rovněž potřeby pro domácnost.
    Během procházky potkáváme domorodce, kteří postávají kolem cesty nebo
    sedí před svými obchůdky. Ženy jsou vesměs oblečeny v dlouhých
    barevných šatech a je s podivem, že přes všudypřítomný červený
    prach, dokážou své oblečení udržet bezvadně čisté. Ještě projdeme
    kolem benzínové pumpy s jediným stojanem a nakonec přijdeme do
    přístavu, kde naše procházka končí. Nyní nastupujeme na loď a
    opouštíme město Bubaque, ve kterém žije většina obyvatel ostrova a které
    je administrativním centrem celého souostroví Bijagos.