Guinea Bissau

Další zemí, kterou na naší cestě po západní Africe navštěvujeme, je
Guinea Bissau, do které přijíždíme z jižního Senegalu. Země má
rozlohu přes třicetšesttisíc kilometrů čtverečních a žije v ní
kolem dvou milionů obyvatel. Poté co přijedeme na guinejskou stranu
hraničního přechodu, odchází náš průvodce s pasy ke kontrole.
Hraniční přechod vyhlíží podobně jako hranice mezi Gambií a Senegalem,
kterou jsme překračovali před pár dny. Také zde stojí podél silnice
hliněné domky s obchůdky, pobíhají tu děti a domácí zvířata a
povalují se tu odpadky. Čekání nebere konce a tak se vydávám do jednoho
z krámků, abych koupil nějaké občerstvení. V tmavé místnosti
se nachází prodejní pult a na stěně za ním visí police, na které jsou
narovnány lahve s alkoholem. V rohu místnosti pak leží balíky
s vodou. K mému velkému překvapení zde dostávám nejen balenou
vodu ale i vychlazené pivo, které prodavač vyndává z chladicího
boxu, jenž bych v této chatrči nečekal. Po dlouhém čekání se vrací
průvodce se štosem pasů v ruce a my můžeme pokračovat v cestě.
Nastupujeme do autobusu a ten se s námi vydává na cestu do vnitrozemí,
před tím však musí prokličkovat retardérem z pneumatik, které jsou
rozmístěny podél silnice.

Cesta do metropole

Krátce za hraničním přechodem obklopí silnici tropický les porostlý
exotickými dřevinami, který nás dovede do města Sao Domingos. To vypadá
stejně jako ta, která jsme viděli v Gambii a Senegalu. Tvoří jej
převážně nízké domy a většina ulic má nezpevněný povrch pokrytý
červenou hlínou. Za městem silnice znovu prochází lesem, který se
střídá se savanami, porostlými keři a ojedinělými stromy. Ihned po
překročení hranice, se kvalita silnice výrazně zhorší. Vozovka je nyní
plná výmolů a děr, takže cesta ubíhá jen velmi pomalu. Na některých
úsecích je silnice tak rozbitá, že po ní nelze vůbec projet.
V takovýchto místech si řidiči vytvořili objízdnou trasu, vedoucí
souběžně se silnicí. Podobných úseků během cesty zdoláváme několik a
pokaždé jsou dlouhé minimálně několik desítek metrů. Posléze
přijíždíme k řece Abul River, na jejímž břehu leží město
Ingoré. Za ním se znovu rozkládá lesnatá krajina, která se mění až
u jedné z velkých guinejských řek Cacheu, v jejímž okolí
se nachází mokřady s rýžovými políčky. Následují znovu savany,
přes které se dostáváme do města Bula. Kromě obligátních nízkých
domů, zde stojí také křesťanský kostel, neboť v Guineji Bissau
žijí rovněž křesťané, představující asi pět procent obyvatel země.
Následuje průjezd řídce obydlenou krajinou, kterou dojedeme až
k další velké řece Mansoa. Po jejím překonání, nás stále mizerná
silnice přivádí do hustě obydlené oblasti a posléze až na okraj hlavního
města.

Hlavní město

Po několika hodinové jízdě, přijíždíme do guinejsko-bissauské
metropole Bissau, ve které žije kolem půl milionu obyvatel. Nejprve
projíždíme kolem letiště a poté dojedeme na kruhovou křižovatku, za
níž najíždíme na hlavní městskou dopravní tepnu, směřující do
centra. Provoz na čtyřproudé ulici je čilý, přičemž značnou část
vozidel tvoří letité modrožluté a modrobílé taxíky. Cestou do centra
míjíme řady dvou až třípodlažních domů, které podle jejich vzhledu
již něco pamatují, dále starší koloniální vily a také několik
výstavných budov. Nejprve je to sídlo vlády, pak palác banky Afrika
Ocidental a ambasáda Francie. Mezi těmito objekty stojí mešita de Bissau,
která má fasádu růžové barvy a dva netypické čtyřboké minarety.
Zastoupení muslimské víry, není v Guineji Bissau tak výrazné jako
v Gambii a Senegalu, neboť k islámu, se hlásí necelá polovina
obyvatel země. Polovina populace, pak vyznává domorodé náboženství.
Během jízdy projíždíme také kolem několika tržišť, která jsou plná
lidí. Jak se blížíme do centra, provoz je stále hustší. Nyní
najíždíme na třídu Francisco Mendes a projedeme kolem moderní budovy
parlamentu, pak kolem několika velvyslanectví a nakonec podél fotbalového
stadionu, za kterým odbočíme směrem do přístavu. Posléze přijíždíme
na náměstí Che Guevary, kde zastavujeme na malém parkovišti. Jen co
vystoupíme z autobusu, již jsou u nás pouliční prodejci a
nabízejí arašídy, oříšky kešu a pomeranče. Zdejší prodejci však
nejsou tak dotěrní, jak to bývá zvykem v některých zemích. Poté co
je odmítneme, nenaléhají na nás a ani za námi nejdou, aby nás přemlouvali
k nákupu.

Procházka

Na programu nyní máme prohlídku centra. Opouštíme kruhové náměstí a
kolem budovy Francouzského kulturního centra se vydáváme směrem
k pobřeží. Podél ulice stojí směsice přízemních
i vícepodlažních domů s omšelými barevnými fasádami. Na
chodníku jsou rozloženy řady stánků nabízejících různé produkty, od
masa, přes ovoce a zeleninu, až po nápoje v lahvích. Když se chystám
vyfotografovat prodavače u stánku, odmítavě kroutí hlavou. Jak je
vidět, neochota místních lidí se fotit, je zde stejná jako před tím
v Senegalu. Postupujeme dál a míjíme centrální tržiště, kolem
něhož se dostáváme k pevnosti Saó José da Amura. Pevnost postavili
Portugalci v osmnáctém století a dnes je v ní muzeum. Nyní
procházíme podél hradeb, které jsou jen asi pět metrů vysoké a jsou na
nich umístěna historická děla. Od opevnění se přemísťujeme na ulici
Amilcar Cabral. Cestou po této široké třídě, pojmenované po vůdci odporu
proti portugalským kolonistům, míjíme katolickou katedrálu se dvěma
věžemi, budovu pošty a šestipodlažní luxusní hotel Bissau Royal. Posléze
přicházíme do samého středu města, na náměstí Národních hrdinů.
Poté projdeme kolem hotelu Imperial, který je sedmi podlažní a přes rušný
kruhový objezd, se nakonec dostáváme doprostřed náměstí. Zde leží park,
v jehož středu stojí vysoký štíhlý památník, věnovaný hrdinům
boje za nezávislost. Posléze se vracíme zpátky na okraj náměstí, kde si
v malém bistru dáváme espreso a během jeho popíjení, sledujeme
další významné budovy stojící kolem náměstí. Především je to
Prezidentský palác, postavený v koloniálním stylu, budova
Etnografického muzea se zajímavou okrouhlou věžičkou a rozlehlá vila,
v níž sídlí ústředí jedné z místních politických stran.
Celé okolí této budovy je vyzdobeno vlaječkami v národních barvách a
jak se později dovídáme, je tato výzdoba součástí volební kampaně,
která právě v zemi probíhá. Po malém občerstvení pokračujeme
v procházce. Nejprve projdeme kolem několika zastupitelských úřadů,
pak mineme omšelou školní budovu a dostáváme se na ulici Domingos Ramos. Ta
je stejně jako další hlavní třídy vyasfaltována, na rozdíl od
některých bočních ulic, které jsou prašné. Podél třídy Domingos Ramos
stojí pěkné ale zanedbané domy z koloniálního období, ve kterých
sídlí banky, hotely a různé obchody. Posléze nás tato rušná ulice
přivádí zpátky na náměstí Che Guevary, kde naše procházka končí.

Oběd

Do plánovaného odjezdu máme ještě nějaký čas a tak se usazujeme
v restauraci hotelu Kalliste, stojícího na náměstí, abychom si dali
oběd. Na výběr máme kromě minutkových jídel také různé druhy pizzy,
neboť součástí restaurace je také pizzerie. Nakonec si vybíráme rybu a
k pití místní pivo. Po krátkém čekání si již pochutnáváme na
výborném pokrmu a na chladném pivu. Za porci jídla posléze platíme
pěttisíc franků, což je asi osm euro. Cena oběda je pak zhruba stejná,
jako za obdobné jídlo v sousedním Senegalu. Po obědě se
shromažďujeme u autobusu a posléze odjíždíme do nedalekého
přístavu. Za chvíli již vystupujeme na molu a pomáháme řidiči sundat
naše kufry ze střechy vozu. Zavazadla poté ukládáme dovnitř vozidla, kde
zůstanou uložena po celou dobu našeho pobytu na ostrovech, na které se
právě chystáme odplout. Řidič poté odjíždí s autobusem na
parkoviště a my nastupujeme na člun kotvící u mola. Sebou každý
máme jen malý batoh, obsahující to nejnutnější oblečení a potřeby na
třídenní pobyt. Poté co se usadíme na lavice, plavidlo vyplouvá. Začíná
se tak poslední a jak všichni čekáváme, také nejzajímavější část
naší cesty.