Guinea Bissau

    0
    340
    Hranice mezi Senegalem a Guineou Bissau

    Další zemí, kterou na naší cestě po západní Africe navštěvujeme, je
    Guinea Bissau, do které přijíždíme z jižního Senegalu. Země má
    rozlohu přes třicetšesttisíc kilometrů čtverečních a žije v ní
    kolem dvou milionů obyvatel. Poté co přijedeme na guinejskou stranu
    hraničního přechodu, odchází náš průvodce s pasy ke kontrole.
    Hraniční přechod vyhlíží podobně jako hranice mezi Gambií a Senegalem,
    kterou jsme překračovali před pár dny. Také zde stojí podél silnice
    hliněné domky s obchůdky, pobíhají tu děti a domácí zvířata a
    povalují se tu odpadky. Čekání nebere konce a tak se vydávám do jednoho
    z krámků, abych koupil nějaké občerstvení. V tmavé místnosti
    se nachází prodejní pult a na stěně za ním visí police, na které jsou
    narovnány lahve s alkoholem. V rohu místnosti pak leží balíky
    s vodou. K mému velkému překvapení zde dostávám nejen balenou
    vodu ale i vychlazené pivo, které prodavač vyndává z chladicího
    boxu, jenž bych v této chatrči nečekal. Po dlouhém čekání se vrací
    průvodce se štosem pasů v ruce a my můžeme pokračovat v cestě.
    Nastupujeme do autobusu a ten se s námi vydává na cestu do vnitrozemí,
    před tím však musí prokličkovat retardérem z pneumatik, které jsou
    rozmístěny podél silnice.


    Cesta do metropole

    Krátce za hraničním přechodem obklopí silnici tropický les porostlý
    exotickými dřevinami, který nás dovede do města Sao Domingos. To vypadá
    stejně jako ta, která jsme viděli v Gambii a Senegalu. Tvoří jej
    převážně nízké domy a většina ulic má nezpevněný povrch pokrytý
    červenou hlínou. Za městem silnice znovu prochází lesem, který se
    střídá se savanami, porostlými keři a ojedinělými stromy. Ihned po
    překročení hranice, se kvalita silnice výrazně zhorší. Vozovka je nyní
    plná výmolů a děr, takže cesta ubíhá jen velmi pomalu. Na některých
    úsecích je silnice tak rozbitá, že po ní nelze vůbec projet.
    V takovýchto místech si řidiči vytvořili objízdnou trasu, vedoucí
    souběžně se silnicí. Podobných úseků během cesty zdoláváme několik a
    pokaždé jsou dlouhé minimálně několik desítek metrů. Posléze
    přijíždíme k řece Abul River, na jejímž břehu leží město
    Ingoré. Za ním se znovu rozkládá lesnatá krajina, která se mění až
    u jedné z velkých guinejských řek Cacheu, v jejímž okolí
    se nachází mokřady s rýžovými políčky. Následují znovu savany,
    přes které se dostáváme do města Bula. Kromě obligátních nízkých
    domů, zde stojí také křesťanský kostel, neboť v Guineji Bissau
    žijí rovněž křesťané, představující asi pět procent obyvatel země.
    Následuje průjezd řídce obydlenou krajinou, kterou dojedeme až
    k další velké řece Mansoa. Po jejím překonání, nás stále mizerná
    silnice přivádí do hustě obydlené oblasti a posléze až na okraj hlavního
    města.

    Hlavní město

    Po několika hodinové jízdě, přijíždíme do guinejsko-bissauské
    metropole Bissau, ve které žije kolem půl milionu obyvatel. Nejprve
    projíždíme kolem letiště a poté dojedeme na kruhovou křižovatku, za
    níž najíždíme na hlavní městskou dopravní tepnu, směřující do
    centra. Provoz na čtyřproudé ulici je čilý, přičemž značnou část
    vozidel tvoří letité modrožluté a modrobílé taxíky. Cestou do centra
    míjíme řady dvou až třípodlažních domů, které podle jejich vzhledu
    již něco pamatují, dále starší koloniální vily a také několik
    výstavných budov. Nejprve je to sídlo vlády, pak palác banky Afrika
    Ocidental a ambasáda Francie. Mezi těmito objekty stojí mešita de Bissau,
    která má fasádu růžové barvy a dva netypické čtyřboké minarety.
    Zastoupení muslimské víry, není v Guineji Bissau tak výrazné jako
    v Gambii a Senegalu, neboť k islámu, se hlásí necelá polovina
    obyvatel země. Polovina populace, pak vyznává domorodé náboženství.
    Během jízdy projíždíme také kolem několika tržišť, která jsou plná
    lidí. Jak se blížíme do centra, provoz je stále hustší. Nyní
    najíždíme na třídu Francisco Mendes a projedeme kolem moderní budovy
    parlamentu, pak kolem několika velvyslanectví a nakonec podél fotbalového
    stadionu, za kterým odbočíme směrem do přístavu. Posléze přijíždíme
    na náměstí Che Guevary, kde zastavujeme na malém parkovišti. Jen co
    vystoupíme z autobusu, již jsou u nás pouliční prodejci a
    nabízejí arašídy, oříšky kešu a pomeranče. Zdejší prodejci však
    nejsou tak dotěrní, jak to bývá zvykem v některých zemích. Poté co
    je odmítneme, nenaléhají na nás a ani za námi nejdou, aby nás přemlouvali
    k nákupu.

    Procházka


    Na programu nyní máme prohlídku centra. Opouštíme kruhové náměstí a
    kolem budovy Francouzského kulturního centra se vydáváme směrem
    k pobřeží. Podél ulice stojí směsice přízemních
    i vícepodlažních domů s omšelými barevnými fasádami. Na
    chodníku jsou rozloženy řady stánků nabízejících různé produkty, od
    masa, přes ovoce a zeleninu, až po nápoje v lahvích. Když se chystám
    vyfotografovat prodavače u stánku, odmítavě kroutí hlavou. Jak je
    vidět, neochota místních lidí se fotit, je zde stejná jako před tím
    v Senegalu. Postupujeme dál a míjíme centrální tržiště, kolem
    něhož se dostáváme k pevnosti Saó José da Amura. Pevnost postavili
    Portugalci v osmnáctém století a dnes je v ní muzeum. Nyní
    procházíme podél hradeb, které jsou jen asi pět metrů vysoké a jsou na
    nich umístěna historická děla. Od opevnění se přemísťujeme na ulici
    Amilcar Cabral. Cestou po této široké třídě, pojmenované po vůdci odporu
    proti portugalským kolonistům, míjíme katolickou katedrálu se dvěma
    věžemi, budovu pošty a šestipodlažní luxusní hotel Bissau Royal. Posléze
    přicházíme do samého středu města, na náměstí Národních hrdinů.
    Poté projdeme kolem hotelu Imperial, který je sedmi podlažní a přes rušný
    kruhový objezd, se nakonec dostáváme doprostřed náměstí. Zde leží park,
    v jehož středu stojí vysoký štíhlý památník, věnovaný hrdinům
    boje za nezávislost. Posléze se vracíme zpátky na okraj náměstí, kde si
    v malém bistru dáváme espreso a během jeho popíjení, sledujeme
    další významné budovy stojící kolem náměstí. Především je to
    Prezidentský palác, postavený v koloniálním stylu, budova
    Etnografického muzea se zajímavou okrouhlou věžičkou a rozlehlá vila,
    v níž sídlí ústředí jedné z místních politických stran.
    Celé okolí této budovy je vyzdobeno vlaječkami v národních barvách a
    jak se později dovídáme, je tato výzdoba součástí volební kampaně,
    která právě v zemi probíhá. Po malém občerstvení pokračujeme
    v procházce. Nejprve projdeme kolem několika zastupitelských úřadů,
    pak mineme omšelou školní budovu a dostáváme se na ulici Domingos Ramos. Ta
    je stejně jako další hlavní třídy vyasfaltována, na rozdíl od
    některých bočních ulic, které jsou prašné. Podél třídy Domingos Ramos
    stojí pěkné ale zanedbané domy z koloniálního období, ve kterých
    sídlí banky, hotely a různé obchody. Posléze nás tato rušná ulice
    přivádí zpátky na náměstí Che Guevary, kde naše procházka končí.


    Oběd

    Do plánovaného odjezdu máme ještě nějaký čas a tak se usazujeme
    v restauraci hotelu Kalliste, stojícího na náměstí, abychom si dali
    oběd. Na výběr máme kromě minutkových jídel také různé druhy pizzy,
    neboť součástí restaurace je také pizzerie. Nakonec si vybíráme rybu a
    k pití místní pivo. Po krátkém čekání si již pochutnáváme na
    výborném pokrmu a na chladném pivu. Za porci jídla posléze platíme
    pěttisíc franků, což je asi osm euro. Cena oběda je pak zhruba stejná,
    jako za obdobné jídlo v sousedním Senegalu. Po obědě se
    shromažďujeme u autobusu a posléze odjíždíme do nedalekého
    přístavu. Za chvíli již vystupujeme na molu a pomáháme řidiči sundat
    naše kufry ze střechy vozu. Zavazadla poté ukládáme dovnitř vozidla, kde
    zůstanou uložena po celou dobu našeho pobytu na ostrovech, na které se
    právě chystáme odplout. Řidič poté odjíždí s autobusem na
    parkoviště a my nastupujeme na člun kotvící u mola. Sebou každý
    máme jen malý batoh, obsahující to nejnutnější oblečení a potřeby na
    třídenní pobyt. Poté co se usadíme na lavice, plavidlo vyplouvá. Začíná
    se tak poslední a jak všichni čekáváme, také nejzajímavější část
    naší cesty.