Dračská riviéra

    0
    141
    Albánie, Durrës, hotelová zóna

    Po zhruba dvouhodinovém letu přistáváme na letišti Matky Terezy
    v Tiraně a s velkým očekáváním nastupujeme do autobusu, který
    nás dopraví na pobřeží Jaderského moře. Zakrátko již opouštíme
    hlavní město Albánie, malé balkánské země, jenž byla dlouhou dobu
    v izolaci a která se teprve nedávno znovu otevřela světu. Během jízdy
    po moderní dálnici, projíždíme kolem téměř nepřetržité zástavby
    většinou nových rodinných domů, roztroušených mezi zahradami a malými
    políčky. Podél silnice pak také stojí nejrůznější obchody, autosalony,
    restaurace, skladové areály a hotely, sídlící vesměs v nových
    objektech. Po necelé hodině jízdy autobus sjíždí z dálnice a
    pochvíli se již ocitáme na Dračské riviéře, v hotelové zóně
    přilehlé k městu Durrës. Autobus nyní projíždí po čtyřproudové
    silnici kopírující pobřeží a postupně zajíždí k jednotlivým
    hotelům, u kterých vystupují skupinky zde ubytovaných turistů.

    Procházka po letovisku


    Po ubytování ve velmi pěkném hotelu, jehož úroveň vysoce převyšuje
    naše očekávání, se vydáváme na procházku, abychom se seznámili
    s okolím. Cestou míjíme řady hotelů, penzionů a apartmánových
    domů, podobných těm, jaké lze viděl v letoviscích v jiných
    přímořských státech. Rovněž restaurace, provozovny rychlého
    občerstvení a obchody, kterých je zde dostatek, mají uspokojivou úroveň.
    Během naší procházky však nevidíme žádný bankomat, ani banku. To však
    není problém, neboť zde v obchodech přijímají eura a pokladní vrací
    zákazníkům podle jejich přání buďto eura, nebo místní měnu lek. Po
    nějaké době si uvědomujeme, že většina ulic, po kterých procházíme,
    nemá zpevněný povrch. Postupně tak procházíme po uježděné hlíně,
    směsi stavební suti, po kamení a v blízkosti pláže po písku.
    Dalším nemilým překvapením jsou vesměs chybějící poklopy na kanálech.
    Podle delegátky naší cestovní kanceláře, je to zde prý běžné. Kolem
    malé tržnice se zeleninou a ovocem, nedaleko níž se pasou ovce,
    přicházíme na okraj hotelové zóny, tvořené potokem. Voda říčky, jenž
    ústí nedaleko odsud do moře, je značně znečištěná a břehy jsou plné
    odpadků. Naštěstí je náš hotel od tohoto místa dostatečně vzdálen. Na
    druhém břehu potoka se nachází rekreační zóna patřící albánskému
    vojsku. Tento areál pak končí až na jižním předměstí města Durrës. Od
    nevábného zákoutí se vracíme do hotelu. Na jedné z vyasfaltovaných
    ulic míjíme svérázný retardér, tvořený asi deset centimetrů tlustým
    lanem, nataženým přes ulici a přibitým na několika místech hřeby
    k vozovce. Cestou vstupujeme do jedné z prodejen. V samoobsluze,
    vypadající stejně jako ty naše, si kupujeme drobné občerstvení a také
    místní specialitu a sice albánské brandy Skenderbeu. Lahvičky tohoto
    kvalitního alkoholického nápoje, jenž se před léty dovážel i k
    nám, pak po našem návratu poslouží jako neotřelý dárek. Opouštíme
    obchod a s plastovými taškami v ruce se vydáváme dál ulicí.
    Před apartmánovými domy jenž míjíme, stojí na okraji vozovky plastové
    stolky a židle, na kterých posedávají obyvatelé apartmánů. Soudě podle
    pro nás exotických mezinárodních poznávacích značek aut stojících před
    domy, jsou to turisté z Bosny a Hercegoviny, Kosova, Černé Hory a
    z Makedonie. Pokračujeme dál po prašné ulici a pochvíli se blížíme
    k našemu hotelu. Za čtyřproudovou silnicí a železniční tratí,
    procházející podél hotelové zóny, se nachází několik set metrů dlouhý
    kolmý skalní sráz, vysoký asi třicet metrů. Jak procházíme podél této
    stěny, pozorujeme několik chodeb vyražených na úrovni okolního terénu ve
    skále a vedoucích do jejího nitra. Tyto chodby jsou tak veliké, že by jimi
    mohl projet i menší nákladní automobil. Ve výšce asi patnácti metrů
    pak sledujeme několik dalších otvorů vylomených ve skále, které zřejmě
    sloužily jako střílny. Soudě podle polohy skály, která stojí na
    strategickém místě na pobřeží, je patrně v této skalní stěně
    vybudován celý obranný komplex. Nakolik je to pozůstatek z války, či
    důkaz mánie bývalého albánského vůdce Envera Hodži, stavět po celé
    zemi bunkry, se můžeme jen dohadovat.

    Na pláži


    Po procházce se vydáváme k moři, abychom si ještě užili
    odpoledního sluníčka. Přicházíme na širokou pláž tvořenou jemným
    pískem, na níž stojí úhledné řady slunečníků. Záhy k nám
    přichází opálený mladík, ptá se z jakého jsme hotelu a poté nám
    vyhledá volný slunečník s lehátky. Každý hotel zde totiž má
    vyčleněn svůj úsek pláže, s dostatkem slunečníků a lehátek pro
    své hosty. Tato služba je pak již zahrnuta do ceny ubytování. Po koupeli
    v teplém moři uleháme na lehátka a pozorujeme dění na pláži. Podél
    pobřeží se táhne pruh pláže nezastavěný slunečníky. Po něm neustále
    projíždí pojízdné stánky s nejrůznějším zbožím, které
    domorodci nabízejí turistům. Konstrukce těchto mobilních kiosků však
    budí úsměv. Jsou to jakési dvoukolové rikši tlačené samotným prodejcem,
    nebo jsou připevněny k vesměs oprýskaným bicyklům či motocyklům.
    Všechny tyto kiosky jsou podomácku sestrojeny z prastarých strojů a
    z různého kovového odpadu. Jeden z prodejců má pak svůj artikl
    umístěn na hřbetě osla. Mezi slunečníky také prochází prodejci, kteří
    své zboží přenášejí jen tak v taškách. Díky jim všem pak mají
    turisté na pláži po ruce vše, co by mohli během koupání a opalování
    potřebovat. Například koupací úbory, plážovou obuv, osušky, různá
    trička, sluneční brýle, vybavení pro rekreační sport, klobouky, dokonce
    i knihy, hračky pro děti a pro dámy pak kabelky a parfémy. Prodejci
    občerstvení pak nabízí především chlazené nápoje a různé druhy
    rychlého občerstvení. Dále popcorn, zmrzlinu, ovoce a zeleninu, pražené
    arašídy a pro pány i rakiji. Prodejci také nabízejí kukuřici,
    grilovanou na dřevěném uhlí. Někteří z nich jí pak připravují na
    roštu upevněném na kovovém stavebním kolečku, s kterým popojíždí
    po pláži. Na zdejší pláži se turistům nabízí také různé rekreační
    aktivity. Jejich nabídka je však dle našeho názoru poněkud chudší, než v
    jiných přímořských letoviscích. Zato jen kousek od nás sedí na okraji
    pláže, obklopen několika stánky, domorodec před improvizovanou střelnicí
    a nabízí rekreantům možnost zastřílet si ze vzduchovky. Puška je přitom
    během střelby nasměrována na moře a terč je upevněn na desce
    o rozměrech asi jeden krát jeden metr. Že jsou při této zábavě
    potenciálně ohroženi turisté koupající se za terčem, tento kreativní
    podnikatel zjevně neřeší. Během slunění dostáváme žízeň a tak se
    vydáváme k nedalekému dřevěnému molu, které zasahuje daleko do moře
    a je na něm umístěna restaurace. Těsně u schodů na molo míjíme
    muže, který právě pomocí heny tetuje mladé dívce na paži jakýsi
    ornament. Posléze se již usazujeme do křesílek umístěných na okraji mola
    a objednáváme si pití. Poté u chladného drinku pozorujeme pobřeží,
    které se velikým obloukem stáčí k městu Durrës, jehož historická
    část se rozkládá pod vysokým kopcem. Tímto podmanivým pohledem se tak
    končí první den našeho pobytu v Albánii.