Vladislav Dobrý Po zhruba dvouhodinovém letu přistáváme na letišti Matky Terezy
v Tiraně a s velkým očekáváním nastupujeme do autobusu, který
nás dopraví na pobřeží Jaderského moře. Zakrátko již opouštíme
hlavní město Albánie, malé balkánské země, jenž byla dlouhou dobu
v izolaci a která se teprve nedávno znovu otevřela světu. Během jízdy
po moderní dálnici, projíždíme kolem téměř nepřetržité zástavby
většinou nových rodinných domů, roztroušených mezi zahradami a malými
políčky. Podél silnice pak také stojí nejrůznější obchody, autosalony,
restaurace, skladové areály a hotely, sídlící vesměs v nových
objektech. Po necelé hodině jízdy autobus sjíždí z dálnice a
pochvíli se již ocitáme na Dračské riviéře, v hotelové zóně
přilehlé k městu Durrës. Autobus nyní projíždí po čtyřproudové
silnici kopírující pobřeží a postupně zajíždí k jednotlivým
hotelům, u kterých vystupují skupinky zde ubytovaných turistů.
Procházka po letovisku
Po ubytování ve velmi pěkném hotelu, jehož úroveň vysoce převyšuje
naše očekávání, se vydáváme na procházku, abychom se seznámili
s okolím. Cestou míjíme řady hotelů, penzionů a apartmánových
domů, podobných těm, jaké lze viděl v letoviscích v jiných
přímořských státech. Rovněž restaurace, provozovny rychlého
občerstvení a obchody, kterých je zde dostatek, mají uspokojivou úroveň.
Během naší procházky však nevidíme žádný bankomat, ani banku. To však
není problém, neboť zde v obchodech přijímají eura a pokladní vrací
zákazníkům podle jejich přání buďto eura, nebo místní měnu lek. Po
nějaké době si uvědomujeme, že většina ulic, po kterých procházíme,
nemá zpevněný povrch. Postupně tak procházíme po uježděné hlíně,
směsi stavební suti, po kamení a v blízkosti pláže po písku.
Dalším nemilým překvapením jsou vesměs chybějící poklopy na kanálech.
Podle delegátky naší cestovní kanceláře, je to zde prý běžné. Kolem
malé tržnice se zeleninou a ovocem, nedaleko níž se pasou ovce,
přicházíme na okraj hotelové zóny, tvořené potokem. Voda říčky, jenž
ústí nedaleko odsud do moře, je značně znečištěná a břehy jsou plné
odpadků. Naštěstí je náš hotel od tohoto místa dostatečně vzdálen. Na
druhém břehu potoka se nachází rekreační zóna patřící albánskému
vojsku. Tento areál pak končí až na jižním předměstí města Durrës. Od
nevábného zákoutí se vracíme do hotelu. Na jedné z vyasfaltovaných
ulic míjíme svérázný retardér, tvořený asi deset centimetrů tlustým
lanem, nataženým přes ulici a přibitým na několika místech hřeby
k vozovce. Cestou vstupujeme do jedné z prodejen. V samoobsluze,
vypadající stejně jako ty naše, si kupujeme drobné občerstvení a také
místní specialitu a sice albánské brandy Skenderbeu. Lahvičky tohoto
kvalitního alkoholického nápoje, jenž se před léty dovážel i k
nám, pak po našem návratu poslouží jako neotřelý dárek. Opouštíme
obchod a s plastovými taškami v ruce se vydáváme dál ulicí.
Před apartmánovými domy jenž míjíme, stojí na okraji vozovky plastové
stolky a židle, na kterých posedávají obyvatelé apartmánů. Soudě podle
pro nás exotických mezinárodních poznávacích značek aut stojících před
domy, jsou to turisté z Bosny a Hercegoviny, Kosova, Černé Hory a
z Makedonie. Pokračujeme dál po prašné ulici a pochvíli se blížíme
k našemu hotelu. Za čtyřproudovou silnicí a železniční tratí,
procházející podél hotelové zóny, se nachází několik set metrů dlouhý
kolmý skalní sráz, vysoký asi třicet metrů. Jak procházíme podél této
stěny, pozorujeme několik chodeb vyražených na úrovni okolního terénu ve
skále a vedoucích do jejího nitra. Tyto chodby jsou tak veliké, že by jimi
mohl projet i menší nákladní automobil. Ve výšce asi patnácti metrů
pak sledujeme několik dalších otvorů vylomených ve skále, které zřejmě
sloužily jako střílny. Soudě podle polohy skály, která stojí na
strategickém místě na pobřeží, je patrně v této skalní stěně
vybudován celý obranný komplex. Nakolik je to pozůstatek z války, či
důkaz mánie bývalého albánského vůdce Envera Hodži, stavět po celé
zemi bunkry, se můžeme jen dohadovat.
Na pláži
Po procházce se vydáváme k moři, abychom si ještě užili
odpoledního sluníčka. Přicházíme na širokou pláž tvořenou jemným
pískem, na níž stojí úhledné řady slunečníků. Záhy k nám
přichází opálený mladík, ptá se z jakého jsme hotelu a poté nám
vyhledá volný slunečník s lehátky. Každý hotel zde totiž má
vyčleněn svůj úsek pláže, s dostatkem slunečníků a lehátek pro
své hosty. Tato služba je pak již zahrnuta do ceny ubytování. Po koupeli
v teplém moři uleháme na lehátka a pozorujeme dění na pláži. Podél
pobřeží se táhne pruh pláže nezastavěný slunečníky. Po něm neustále
projíždí pojízdné stánky s nejrůznějším zbožím, které
domorodci nabízejí turistům. Konstrukce těchto mobilních kiosků však
budí úsměv. Jsou to jakési dvoukolové rikši tlačené samotným prodejcem,
nebo jsou připevněny k vesměs oprýskaným bicyklům či motocyklům.
Všechny tyto kiosky jsou podomácku sestrojeny z prastarých strojů a
z různého kovového odpadu. Jeden z prodejců má pak svůj artikl
umístěn na hřbetě osla. Mezi slunečníky také prochází prodejci, kteří
své zboží přenášejí jen tak v taškách. Díky jim všem pak mají
turisté na pláži po ruce vše, co by mohli během koupání a opalování
potřebovat. Například koupací úbory, plážovou obuv, osušky, různá
trička, sluneční brýle, vybavení pro rekreační sport, klobouky, dokonce
i knihy, hračky pro děti a pro dámy pak kabelky a parfémy. Prodejci
občerstvení pak nabízí především chlazené nápoje a různé druhy
rychlého občerstvení. Dále popcorn, zmrzlinu, ovoce a zeleninu, pražené
arašídy a pro pány i rakiji. Prodejci také nabízejí kukuřici,
grilovanou na dřevěném uhlí. Někteří z nich jí pak připravují na
roštu upevněném na kovovém stavebním kolečku, s kterým popojíždí
po pláži. Na zdejší pláži se turistům nabízí také různé rekreační
aktivity. Jejich nabídka je však dle našeho názoru poněkud chudší, než v
jiných přímořských letoviscích. Zato jen kousek od nás sedí na okraji
pláže, obklopen několika stánky, domorodec před improvizovanou střelnicí
a nabízí rekreantům možnost zastřílet si ze vzduchovky. Puška je přitom
během střelby nasměrována na moře a terč je upevněn na desce
o rozměrech asi jeden krát jeden metr. Že jsou při této zábavě
potenciálně ohroženi turisté koupající se za terčem, tento kreativní
podnikatel zjevně neřeší. Během slunění dostáváme žízeň a tak se
vydáváme k nedalekému dřevěnému molu, které zasahuje daleko do moře
a je na něm umístěna restaurace. Těsně u schodů na molo míjíme
muže, který právě pomocí heny tetuje mladé dívce na paži jakýsi
ornament. Posléze se již usazujeme do křesílek umístěných na okraji mola
a objednáváme si pití. Poté u chladného drinku pozorujeme pobřeží,
které se velikým obloukem stáčí k městu Durrës, jehož historická
část se rozkládá pod vysokým kopcem. Tímto podmanivým pohledem se tak
končí první den našeho pobytu v Albánii.
