Bosna

    0
    450
    Bosna a Hercegovina, Mostar, Starý most

    Naše balkánská cesta pokračuje návštěvou pátého největšího města
    Bosny, Mostaru. Město ležící na řece Neretvě, má zhruba stopěttisíc
    obyvatel a je správním střediskem Hercegovsko-neretvanského kantonu.

    Mostar

    Do města přijíždíme před polednem a zaparkujeme nedaleko kostela
    Svatých Petra a Pavla. Poté se kolem jeho monumentální zvonice, vysoké
    přes sto metrů, vydáváme na procházku městem. Nejprve mineme
    františkánský klášter, poté přejdeme přes rušnou ulici Bulevar a
    ocitáme se v uličce Oneščukova. Ta vede přímo ke Starému mostu,
    který spojuje západní, tedy křesťanskou část města s východní,
    která je muslimská. Jak se blížíme k proslulé památce, turistů
    v úzké uličce přibývá, až je jich tu tolik, že se musíme jejich
    davem doslova prodírat. Jen pomalu postupujeme uličkou, která je plná
    restaurací, prodejen se suvenýry a dalším zbožím. Pochvíli se dostáváme
    k oválné kamenné věži, stojící na pravobřežním předmostí a
    průchodem projdeme na most. Jeho dvacetčtyři metry vysoký oblouk je dost
    příkrý, takže musíme na vrchol mostu postupovat velice opatrně, abychom na
    kluzkém povrchu neuklouzli.


    Z mostu, jenž je plný turistů, se nám posléze otevírá pohled na
    smaragdově zbarvenou vodu řeky Neretvy a na její strmé skalnaté břehy. Jen
    kousek proti proudu, pak nad okolními domy, vyčnívá štíhlý minaret Koski
    Mehmed-pašovy mešity. Postupujeme dál po mostě a před námi se objeví
    hranatá kamenná věž, v níž je umístěno muzeum, vedle něhož stojí
    Čevjan-Čehajova mešita. Poté co přejdeme na levý břeh, vydáváme se
    uličkou Kujundžiluk na procházku po muslimské čtvrti. Všude kolem nás je
    plno krámků s orientálním zbožím a také turistů. Postupujeme kolem
    jednotlivých obchůdků a obdivujeme vystavené zlatnické výrobky, ručně
    tkané koberce, měděné tepané nádoby a rozmanité starožitnosti.
    Z ruchem překypujícího tržiště, posléze odbočujeme do uličky,
    která nás přivádí do jeskyně, nalézající se ve skalní stěně.
    V této jeskyni se nachází kavárna, která nabízí klidné posezení
    v chladném prostoru rozsáhlé skalní síně. Usedáme na měkkou sedací
    soupravu k jednomu ze stolů a objednáváme si chlazené nápoje. Jelikož
    nemáme místní měnu, to jest konvertibilní marky, platíme útratu eury,
    které obsluha ochotně přijímá. Po příjemném odpočinku se vracíme do
    rušných, sluncem rozpálených uliček muslimské čtvrti. Poté co se
    vrátíme na pravý břeh, sejdeme po kamenném schodišti k Neretvě,
    odkud lze zhlédnout celý most. Při pohledu na klenutý mostní oblouk, nic
    nenasvědčuje tomu, že se díváme na nově postavenou mostní konstrukci,
    která nahradila původní most, pocházející ze šestnáctého století,
    který byl v roce 1993, úplně zničen během bosenské války.
    Postáváme na břehu a ještě se nám nechce odejít, neboť čekáme, zda se
    na mostě neobjeví nějaký odvážlivec, jenž by skočil do řeky, což je
    obvyklá zábava místních mladých mužů. Skoku se však ne a ne dočkat a
    tak odcházíme a za sebou necháváme pověstný most, který je odedávna
    symbolem města a je od něj odvozen i jeho název.


    Jablanica

    Opouštíme Mostar, město, ve kterém již jen ojedinělé poškozené domy
    připomínají bosenský konflikt a vydáváme se na cestu do Sarajeva. Silnice
    vede podél toku Neretvy, která je sevřena vysokými horami Čvrsnica a Prenj.
    Zhruba po hodině jízdy přijíždíme do městečka Jablanica, kde
    zastavujeme. Pauzu využíváme k občerstvení, nákupu ovoce a také
    k prohlídce expozice, připomínající boje za druhé světové války.
    Její součástí je i dobová lokomotiva a zbytky příhradové konstrukce
    mostu, ležící částečně na úbočí kaňonu a částečně ve vodách
    Neretvy. Most byl zničen během střetu mezi německými vojsky a partyzány,
    vedenými Jozipem Titem. Pozůstatky mostu, také posloužily jako místo děje
    filmu „Bitva o Neretvu“. Jízda do hlavního města pokračuje. Silnice
    dál kopíruje tok Neretvy, která nyní obtéká velikým obloukem kolem
    pohoří Prenj. U města Konjic opouštíme Neretvu a odbočujeme na
    silnici E73, vedoucí podél řeky Trešanica. Všude kolem nás jsou
    i nadále hory. Silnice neustále stoupá, až za vesnicí Bradina dospěje
    k tunelu, který se nachází v nadmořské výšce devětset metrů.
    Od tohoto místa začíná cesta klesat. Pochvíli pak přijíždíme do města
    Tarčin, kde najíždíme na dálnici, která nás posléze přivádí do
    Sarajeva.


    Sarajevo

    Město Sarajevo, má kolem třísettisíc obyvatel a je správním
    střediskem celé země a také federace Bosny a Hercegoviny. Po ubytování
    v hotelu Saraj, jenž leží na východním okraji města, se vydáváme na
    procházku do centra. Z kopce na němž hotel stojí, vidíme na hory,
    rozkládající se jižně od města. Ty však leží na území Republiky
    Srbské, protože hranice mezi ní a federací Bosny a Hercegoviny, prochází
    po jižním okraji města a protíná celé jeho jihovýchodní předměstí.
    Sestupujeme k říčce Miljacka protékající centrem a podél jejího
    koryta, sevřeného kamenným nábřežím, se vydáváme na procházku. Nejprve
    míjíme budovu národní knihovny, postavené v maurském stylu a poté
    přicházíme k Latinskému mostu, u kterého došlo v roce 1914,
    k atentátu na rakouského následníka trůnu. Krátce se zastavujeme
    u muzea, stojícího na nábřeží nedaleko mostu a prohlížíme si
    fotografie vztahující se k atentátu, vystavené na panelech
    v přízemí muzea. Poté ještě obhlížíme historické auto, stojící
    u vchodu. To má otevřenou karoserii se stahovací střechou a
    připomíná vůz, v němž jel následník při atentátu. Z tabulky,
    umístěné za předním sklem vozu se dovídáme, že auto slouží
    k okružním jízdám po městě. Od muzea se vydáváme na prohlídku
    starého města. Stačí přejít o dva bloky dál a ocitáme se
    v labyrintu úzkých uliček s množstvím obchůdků a řemeslných
    dílen. Kromě jiných, procházíme také kolem dílen kovotepců, před nimiž
    jsou vystaveny výrobky vzniklé z nábojnic, pocházejících
    z období bosenské války. Poté se zatouláme ke Gazi Husrevbegově
    mešitě, která je nejvýznamnějším islámským svatostánkem v zemi a
    posléze vstupujeme do stejnojmenného bazaru. Nyní procházíme středovou
    uličkou více jak sto metrů dlouhého krytého středověkého tržiště, po
    jehož obou stranách jsou umístěny řady malých krámků. Z rušného
    trhu se přemísťujeme k nedaleké Staré synagoze a poté se po ulici
    Ferhadija, vydáváme ke katedrále Nejsvětějšího Srdce Ježíšova.


    Zde se krátce zastavujeme u sochy papeže Jana Pavla II., stojící
    před svatostánkem. Poté pokračujeme pěší zónou dál k tržnici
    Markale, kde došlo k masakru civilistů během bosenské války a posléze
    dojdeme až na konec ulice k památníku, u něhož hoří věčný
    oheň na paměť partyzánů, kteří osvobodili Sarajevo od fašistů. Zpátky
    se vracíme přes park Alija Izetbegoviče, pak projdeme kolem hotelu Evropa a
    nato se zastavujeme u vykopávek základů středověkého hostince
    Tašlihan. Nyní, se uličkami plnými cukráren a kaváren, dostáváme
    k orientálnímu bazaru Brusa, který je zastřešen šesti kopulemi. To
    již procházíme srdcem čtvrti Baščaršija, kolem nesčetných krámků,
    převážně s orientálním zbožím a nakonec přicházíme
    k dřevěné fontáně Sebilj. U tohoto symbolu starého města, naše
    procházka Sarajevem končí. Je již sice večer, ale nám se ještě nechce
    vrátit do hotelu a tak usedáme v jedné z kaváren, abychom si
    ještě užili atmosféru orientální čtvrti, která na návštěvníky
    dýchá z každého jejího koutu.

    Návrat

    Na druhý den, náš pobyt v Sarajevu končí. Zároveň končí
    i naše dvoutýdenní putování po Balkánském poloostrově a před námi
    je již jen zpáteční cesta do Bratislavy. Opouštíme Sarajevo a vydáváme
    se na více než dvěstě kilometrů dlouhou cestu k hraničnímu přechodu
    Šamac, ležícímu na hranici mezi Bosnou a Chorvatskem. Pasová kontrola
    tentokrát probíhá poněkud jinak. Poté co průvodce předá dárky
    celníkům, musíme všichni vystoupit z autobusu a popořadě, každý se
    svým psem v ruce, musíme projít kontrolou. Mezitím procházejí dva
    pracovníci pasové kontroly náš autobus a kontrolují, zda se v něm
    někdo neukrývá. Následuje přejezd řeky Sávy, která zde tvoří hranici a
    pochvíli, se vše opakuje na chorvatské straně. Po dalších asi stopadesáti
    kilometrech, přijíždíme na přechod Duboševica-Udvar, na hranici
    s Maďarskem. Také zde, musíme na obou stranách hranice vystoupit a
    popořadě projít kontrolou. Během čekání, než bude náš autobus
    zkontrolován, zatím pozorujeme drátěný plot, postavený podél hranice a
    také spirály žiletkového drátu, uložené kolem plotu. Po absolvování
    poslední pasové kontroly na naší cestě, pokračujeme v jízdě. Během
    dlouhé cesty po maďarských rovinách vzpomínáme, co všechno jsme během
    naší balkánské cesty viděli a zažili. Nepočítaje Maďarsko, kterým jsme
    jen projížděli, jsme navštívili celkem sedm zemí, poznali čtyři
    balkánské metropole, podnikli jsme vysokohorskou túru, zažili plavbu po
    jezeře, absolvovali jsme rafting na divoké řece, ochutnali jsme různé
    místní speciality, koupali jsme se v moři a prohlédli jsme si několik
    památek UNESCO. Tak trochu je nám teď líto, že to vše je již minulostí,
    ale zároveň se již těšíme domů. Navečer, po absolvování zhruba
    třitisíce kilometrů dlouhé cesty přijíždíme do Bratislavy, na
    parkoviště u paláce Istropolis, na místo, kde naše balkánská cesta
    před dvěma týdny začala a kde, nyní definitivně končí.