Je začátek prázdnin a my cestujeme autem do Bratislavy, neboť se odtud
ještě dnes večer, vydáme na cestu po Balkánském poloostrově. Po klidné
jízdě přijíždíme do hlavního města Slovenska a zaparkujeme na
parkovišti nedaleko Štefánikova letiště, kde bude naše auto příští dva
týdny parkovat. Sympatický mladík z firmy, která parkovací službu
provozuje, nás poté večerními bratislavskými ulicemi, dopravuje na
parkoviště u paláce Istropolis.
Noční cesta
Právě tady, u objektu patřícího slovenským odborovým svazům,
zanedlouho začne naše expedice, během níž až na Slovinsko, navštívíme
všechny státy bývalé Jugoslávie a navíc ještě Albánii. Během
nakládání zavazadel neujde naší pozornosti, jak řidič umísťuje do
autobusu velké množství piva. V tuto chvíli ještě netušíme,
k čemu také, kromě prodeje cestujícím, jsou plechovky určeny.
Zavazadla jsou uložena a cestující si našli ve voze každý svoje místo.
Následuje ještě poslední zamávání a cesta může začít. Mimo
cestujících, jsou ve vozidle ještě dva řidiči, z nichž jeden je
současně průvodce. Jak se později ukáže, jsou to bratři pocházející
z Černé Hory a mající občanství této balkánské republiky.
Poslední léta však žijí v Bratislavě a tak mluví plynně slovensky.
Je již skoro půlnoc, když autobus překonává Dunaj, pak přejede hranici
s Maďarskem a po dálnici M1 směřuje nocí do Budapešti. Poté po
autostrádě M5 dorazí k srbské hranici a pokračuje po dálnici A1 do
Bělehradu. Když se ráno probouzíme, vítá nás již sluncem zalité hlavní
město Republiky Srbsko, jak zní oficiální název tohoto balkánského
státu.
Okružní jízda
Bělehrad má zhruba jeden milion a šestset tisíc obyvatel a je
největším městem, které na naší cestě navštívíme. Sjíždíme
z dálnice a po šestiproudové silnici E75 projíždíme podél
předměstí Novi Grad. Poté míjíme mezinárodní letiště a po bulváru
Arsenija Černojeviča, vjíždíme do čtvrti Studentski Grad. Cestou míjíme
řady, navzájem si podobných paneláků. Monotónnost těchto obytných
bloků, narušuje jen 119 metrů vysoký mrakodrap Genex Tower a několik
dalších objektů, jako Shopping park Zmaj, rozlehlý komplex Sava Center a
Kombank Arena. Tato víceúčelová hala, s kapacitou téměř dvacettisíc
diváků, patří mezi největší haly v Evropě. Všude podél ulice jsou
umístěny poutače psané azbukou, což nám zpočátku činí problémy.
Časem se ale rozpomínáme na hodiny ruštiny a nápisy již čteme bez
větších potíží. Bloky paneláků mizí a my se blížíme k mostu, po
němž překonáváme řeku Sávu. Nedaleko za menší ze dvou bělehradských
řek, pak přijíždíme ke spletité mimoúrovňové křižovatce. Jen co se
z ní vymotáme, najíždíme na bulvár Osvobození a směřujeme po něm
do centra města. Pochvíli přijíždíme do parku Karadorděva a míjíme
budovu Národní knihovny. Za ní vidíme chrám Sv. Sávy, nad jehož
sedmdesát metrů vysokou kopulí, se tyčí ohromný pozlacený kříž. Poté,
co nám jeden z největších pravoslavných svatostánků na světě
zmizí z dohledu, přijíždíme na náměstí Slavija, ze kterého
odbočujeme do ulice Nemanjina. Nacházíme se nyní ve vládní čtvrti a
postupně míjíme národní banku, ministerstvo pro vědu a ministerstvo
spravedlnosti. Poté projíždíme kolem budovy ministerstva obrany, poničené
během náletů NATO, v roce 1999. Její značné poškození, dává
tušit sílu tehdejších explozí. Na části objektu je stržený obvodový
plášť a z poničeného betonového skeletu, trčí zkroucené ocelové
armatury. U této budovy, zřejmě záměrně ponechané
v polorozbořeném stavu odbočujeme a kolem paláce v němž sídlí
vláda, míříme dál do centra.
Procházka centrem města
Pochvíli přijíždíme na náměstí Nikoli Pašiče, kde zastavujeme.
Poté co vystoupíme z autobusu, upoutají nás velké panely umístěné
vedle chodníku, na nichž jsou instalovány rozměrné fotografie,
zachycující oběti bombardování z roku 1999. Rozrušeni z pohledu
na drsné záběry, se vydáváme na procházku městem. Nejprve procházíme
přes náměstí, na němž se nachází několik významných budov. Jen kousek
od nás stojí impozantní objekt s vysokou kopulí, v němž sídlí
parlament. Naproti přes ulici, pak sledujeme Starý palác, původně sídlo
krále, v němž se dnes nachází městský úřad. Pochvíli dojdeme na
východní okraj náměstí a zastavujeme se u památníku Nikoli Pašiče,
někdejšího předsedy srbské vlády. Od památníku se přemísťujeme na
nedaleký bulvár Terazie a pokračujeme v procházce. Cestou míjíme
monumentální secesní budovu hotelu Moskva a řady obchodů, které jsou
nyní, vzhledem k tomu že je neděle, většinou zavřené. Na bulvár
Terazie, navazuje ulice Knížete Michala, na kterou se dostáváme podchodem
pod frekventovanou křižovatkou. Tato ulice je pěší zónou a je plná
butiků a také kaváren s předzahrádkami, které však zejí
prázdnotou. Všude kolem nás je klid, jenom u stánku
s upomínkovými předměty, postává pár nakupujících turistů.
Pomalou chůzí nyní přicházíme ke kašně Delijska česma, kterou obklopuje
houf lidí. Poté, co se vyfotíme u bělostné kašny, přejdeme
k mosaznému jehlanu, instalovanému uprostřed ulice. Na tomto ukazateli
se nachází údaj o nadmořské výšce, který říká, že toto místo
leží 116 metrů nad mořem. Postupujeme dál ulicí, kterou teď lemují
řady měšťanských domů z devatenáctého století. Před jedním
z nich sedí pouliční umělec a hraje na kytaru. Vzhledem k tomu,
že při své produkci používá zesilovač napájený baterií, rozléhají se
tóny jeho písničky celou ulicí. Posléze přicházíme na konec pěší
zóny a ocitáme se na okraji rozlehlého parku.
Kalemegdan
Překonáváme rušnou ulici Pariska a vcházíme do parku Kalemegdan. Cesta,
lemovaná stánky se suvenýry, nás zakrátko přivádí k Památníku
vděčnosti Francii, který je věnován vojákům, kteří zahynuli
v Jugoslávii za 1. světové války. Za památníkem se nachází Dinopark
Jura, ve kterém jsou umístěny modely dinosaurů různého vzezření a
velikostí. Kolem prehistorických ještěrů, rozestavených volně na
travnaté ploše, se nyní dostáváme až na konec parku, k vnějšímu
opevnění bělehradské pevnosti. Poté procházíme bránou v mohutném
cihlovém valu a ocitáme se v prostoru mezi vnějšími a vnitřními
hradbami. Je zde umístěna expozice zbraní, které jsou součástí sbírek
Vojenského muzea, sídlícího v pevnosti. Během krátké prohlídky,
sledujeme například archaický tank z 1. světové války, nebo baterii
raket země vzduch. Poté procházíme bránou vybudovanou ve vnitřním
opevnění do citadely, jejíž pozůstatky se nachází na pahorku uprostřed
parku. Kolem zbytků několika pevnostních objektů, se posléze dostáváme
k hradbám na severní straně pevnosti. Z tohoto vyvýšeného
stanoviště, pak pozorujeme soutok Sávy s Dunajem, jejichž vody jen
pomalu plynou korytem. Na levém břehu Sávy vidíme rozsáhlý park, nad
nímž se vypíná 115 metrů vysoký mrakodrap Ušće Tower. Na druhé
straně Dunaje, zase sledujeme zelené lužní lesy, za nimiž prosvítá
zástavba domů bělehradské čtvrti Krnjaca. Od severních hradeb, poté
přecházíme do západní části pevnosti, k pomníku zvanému Posel
vítězství, který připomíná boje za 1. světové války. U vysokého
památníku, na jehož vrcholu stojí bronzová socha muže v nadživotní
velikosti, naše procházka po pevnosti končí. Z Kalemegdanu, se nyní
vracíme na bulvár Knížete Michala, jenž se mezitím zaplnil lidmi a který
nás zakrátko přivádí na Náměstí Republiky.
Řízek
Celému Náměstí Republiky dominuje budova Národního muzea, která je
právě v rekonstrukci. Před tímto impozantním objektem je instalována
jezdecká socha knížete Michala, obklopená hloučkem turistů. Zastavujeme se
u tohoto bronzového díla a pozorujeme náměstí. Nedaleko muzea stojí
historická budova Národního divadla, v jehož sousedství, je dost
necitlivě umístěna moderní stavba mezinárodního hotelu. Na protější
straně náměstí stojí objekt jedné z bělehradských bank a uprostřed
se nachází malý park, v němž je umístěna socha Branislava Nušiča,
významného srbského spisovatele a dramatika. Celé náměstí, pak na
východní straně uzavírá veliké nákupní středisko. Procházka centrem
města pokračuje. Nyní opouštíme prostor zvaný „Pod koněm“, který je
oblíbeným místem setkávání obyvatel Bělehradu a po živé Francouzské
ulici odcházíme z náměstí. Stačí však odbočit z této
frekventované třídy a rázem se ocitáme v poklidné umělecké čtvrti
Skadarlija. Posléze přicházíme k rázovité uličce Skadarska, která
je pěší zónou a je vydlážděna kamennými valouny. Kráčíme pomalu po
„kočičích hlavách“ a míjíme domy zkrášlené pestrobarevnou malbou a
rozměrnými květinovými dekoracemi. Během vycházky, procházíme také
kolem četných předzahrádek. Před každou z nich stojí obsluha
s jídelním lístkem v ruce a zve kolemjdoucí dovnitř. Jelikož se
blíží poledne, nenecháváme se moc pobízet a vstupujeme do jedné
z restaurací. Z bohaté nabídky jídel, si nakonec vybíráme
místní specialitu, a sice smažený vepřový řízek, plněný tradičním
místním „máslem“. Popravdě řečeno, neumíme si moc představit, jak
bude jídlo vypadat. Za nějakých dvacet minut přináší číšník talíře,
na nichž vedle přílohy, leží řízek ve tvaru válečku. Poté co jej
rozkrojíme, objeví se v dutině uvnitř řízku žluté „máslo“,
které má podobnou konzistenci jako měkký tvaroh a nad talířem se rozvine
jeho příjemně nakyslá vůně. Záhy zjišťujeme, že jídlo chutná
skvěle, stejně jako místní pivo, kterým jej zapíjíme. Když ještě
vezmeme v úvahu cenu, která je značně nižší nežli je u nás za
podobné jídlo obvyklé, nemá tento kulinářský zážitek vůbec žádnou
chybu. Pitoreskní Skadarlija se svou neopakovatelnou atmosférou, je posledním
místem na naší procházce. Bílé město, jak se Bělehradu také říká, je
pro nás příjemným překvapením a opouštíme jej s předsevzetím, že
se sem někdy v budoucnu, znovu rádi vrátíme.
