Vladislav Dobrý Necháváme za sebou Jerevan a po dálnici, která spojuje hlavní město
s jihem Arménie, míříme napříč Araratskou planinou k turecké
hranici. Zhruba po půlhodině jízdy sjíždíme z dálnice a po silnici
procházející mezi poli a vinicemi, se blížíme ke klášteru Khor Virap.
Ještě než k němu dojedeme, zastavuje náš autobus na okraji silnice a
my se nahrneme ke krajnici, abychom si vyfotili Ararat, který stojí uprostřed
široké roviny. Dnes máme konečně štěstí, neboť poprvé během našeho
pobytu v Arménii, není biblická hora zahalena do mlhy, ale ukazuje se
nám v plné kráse. Naše fotoaparáty jsou tedy v pohotovosti a
každý z nás si hledá to nejlepší místo na focení.
Khor Virap
Poté, co se zvěčníme s fotogenickou horou, přijíždíme na
parkoviště, ze kterého se vydáváme ke klášteru Khor Virap, stojícímu na
úbočí vysokého kopce. Cestou míjíme stánky se suvenýry a řadu klecí
s holuby. Zájemci si zde mohou vyhlédnout holuba a za poplatek jej
vypustit. Přitom mohou doufat, že se jim splní přání. Poté co zdoláme
klikaté schody, dojdeme k mohutným hradbám, kterými je klášter
obehnán a bránou vstupujeme do areálu. Ocitáme se na prostranství,
v jehož středu stojí kostel Matky Boží, obestavěný dalšími
objekty. Klášter vznikl na místě původní kaple ze sedmého století a byl
vícekrát přestavěn. V klášteře se také nachází kopka, ve které
byl vězněn Sv. Řehoř. Ta je vyhloubena ve skále několik metrů pod
povrchem a vstupuje se do ní po žebříku, po kterém právě sestupujeme do
podzemí. Vstupní otvor je však malý a tak máme co dělat abychom jím
prolezli. Jelikož je zájemců o vstup do podzemí více, vzniká
u žebříku docela pěkná tlačenice. Samotné vězení tvoří jen
bezútěšná, spoře osvětlená podzemní místnost. Po prohlídce dalších
klášterních objektů, vystoupáme ještě na vrchol kopce, ze kterého je
krásný výhled. Pod sebou máme jako na dlani celý klášter a jen zhruba sto
metrů za ním vidíme drátěný zátaras, táhnoucí se až k obzoru.
Tato bariéra brání v přístupu k nedaleké hranici
s Tureckem, která je uzavřená a je přísně střežená. Dále za
hranicí, se na konci planiny tyčí Ararat, pokrytý ledovou čepičkou a jeho
druhý vrchol, o něco nižší Malý Ararat. Pohledem na tuto krásnou
scenérii, končí naše návštěva kláštera Khor Virap, který je významnou
připomínkou arménských dějin a také jedním
z nejnavštěvovanějších poutních míst v zemi.
Noravank
Od kláštera Khor Virap se vracíme zpátky na dálnici a pokračujeme
v jízdě dále na jih. U městečka Ararat dálnice končí a dál
pokračuje již jen běžná silnice, po níž dojedeme do vesnice Areni. Ta je
centrem vyhlášené vinařské oblasti a je obklopena nepřístupnými horami.
Po exkurzi v místním vinařství, pokračujeme v cestě podél řeky
Arpa, která protéká údolím, hluboko zaříznutým do okolních skal. Po
krátké jízdě přijíždíme k místu, na němž se ve skalní stěně
nachází jeskyně Areni. V této starověké jeskyni byly během
vykopávek nalezeny údajně nejstarší boty na světě, staré šesttisíc
let. Nedaleko jeskyně stojí hotel a restaurace, v níž se zastavujeme na
oběd. Zahradní restaurace je plná hostů a tak chvíli trvá, nežli nás
číšník obslouží. Čekání je však vyváženo výborným šašlikem,
studeným pivem a příjemným prostředím. Po jídle se vydáváme na cestu
kaňonem, navazujícím na údolí řeky Arpa a sevřeným z obou stran
strmými červenými skálami. Po několika kilometrech přijíždíme ke
klášteru Noravank, ležícímu ve výšce tisícpětset metrů. Před bránou
kláštera parkuje spousta automobilů, mezi nimiž je i řada vozů,
kterými sem přijeli svatebčané. Vstupujeme do kláštera, který je na
arménské poměry velice mladý, neboť byl založen na začátku třináctého
století a po chodníku z kamenných desek přicházíme k patrovému
kostelu Matky Boží. Tento svatostánek je zvláštní tím, že se do hlavní
lodi vstupuje po schodišti, zabudovaném do jeho přední stěny. Můžeme
potvrdit, že to však není nic jednoduchého, jelikož schody, široké jen
asi půl metru jsou strmé a nemají zábradlí. Navíc je během výstupu
potřeba využít vhodný okamžik, kdy se nikdo nevrací zpátky, neboť na
úzkých schodech se nelze vyhnout. Nakonec výstup i sestup zdárně
zvládáme a míříme ke druhému kostelu, který je zasvěcen Janu Křtiteli.
V tomto svatostánku se však právě koná svatební obřad, takže je
zcela zaplněn svatebčany. Vydáváme se tedy na prohlídku další části
kláštera. Procházíme při tom kolem několika menších objektů a řady
krásně zdobených chačkarů. Nakonec dojdeme na východní stranu areálu,
kde se mimo jiné nachází návštěvnické centrum s restaurací a
hotelem. Ze svého místa nyní přehlédneme celý klášter, za nímž se
tyčí strmé červené útesy. Zde, pohledem na scénu známou
z pohlednic, naše návštěva kláštera Noravank končí.
Geghard
Další památky, jejichž návštěvu máme na programu, leží na úpatí
Geghamských hor a my k nim směřujme po silnici zvané Geghard Road. Ta
nás posléze přivádí ke klášteru Geghard, ležícímu v nadmořské
výšce tisícsedmset metrů a obklopenému vysokými horami. Vystupujeme
z autobusu a vydáváme se po kamenité cestě ke klášteru. Cestou
míjíme řady stánků a pochvíli přicházíme k bráně v obranné
zdi, kterou vstupujeme do kláštera, založeného ve čtvrtém století.
Postupujeme nádvořím a po pravé ruce máme řadu kamenných objektů, ve
kterých se nachází návštěvnické centrum a provozní prostory kláštera.
Vlevo od nás se pak zvedá skalní stěna, na jejímž úpatí stojí hlavní
kostel zasvěcený Panně Marii. Součástí kláštera je dále řada jeskyň
vytesaných ve skále a také dva skalní kostely. Nyní přicházíme
k hlavnímu chrámu a vstupujeme dovnitř. Nejsme tu však sami, neboť ve
svatyni se tísní spousta lidí, čekajících na začátek mše. Procházíme
tedy do přilehlé sakristie a po její prohlídce opouštíme svatostánek.
Nyní směřujeme do skalní části kláštera. Nejprve míjíme řady
chačkarů vytesaných ve skále a vcházíme do prvního skalního kostela, ve
kterém ze skály vyvěrá pramínek vody. Zatím co si prohlížíme reliéfy,
jimiž je kostel vyzdoben, naše průvodkyně nás popohání, abychom si
pospíšili do druhého skalního kostela, kde nás prý čeká překvapení.
Přemísťujeme se tedy do sousední svatyně, v jejímž šeru je již
připravena pětice žen, oblečených do jakýchsi krojů. Spolu s asi
dvacítkou dalších turistů stojíme pod klenbou skalního svatostánku a
čekáme, až pěvecké kvinteto začne s produkcí. Mezitím ještě
dostáváme od průvodkyně pokyn, abychom v žádném případě
netleskali, neboť by to prý mohlo narušit statiku klenby skalní síně.
V tom vedoucí souboru dává rukou znamení a svatyní se rozezní tóny
první písně. Díky dokonalé akustice, je prožitek z poslechu velice
intenzivní. Po skončení každé písně a také na závěr, máme nutkání
zatleskat, ale jelikož se to nesmí, tak potlesk alespoň naznačujeme. Po
skončení malého koncertu opouštíme klášter, jehož jméno je odvozeno od
kopí, kterým byl zraněn Kristus během ukřižování a které bylo po
dlouhou dobu v klášteře uloženo.
Garni
Sestupujeme z kláštera Geghard na parkoviště a před očima máme
panorama údolí, jímž protéká řeka Geghard a kterým se posléze
vydáváme do městečka Garni, vzdálenému jen několik kilometrů. Po
krátké jízdě zastavuje náš autobus na jižním okraji městečka, před
budovou historického muzea. To ovšem není naším cílem, neboť my míříme
ke chrámu Garni, ležícímu kus dál za muzeem, na vysokém skalním ostrohu.
Nejprve přicházíme k pokladně a platíme vstupné, což nás udivuje,
neboť až doposud byl všude v Arménii, vstup do historických památek
volný. Poté procházíme kamennou bránou a kolem ruin pevnosti míříme ke
chrámu. Když jej na konci dlouhého kamenného chodníku spatříme, jsme
trochu překvapeni, neboť před námi stojí antický chrám s řadami
sloupů, který jsme zde nečekali. Chrám postavený v prvním století
byl zasvěcen bohu slunce a je jedinou zachovalou antickou stavbou v zemi.
Pochvíli již stoupáme po impozantním schodišti a procházíme mezi sloupy
na jižní stranu chrámu, odkud můžeme sledovat hluboký kaňon řeky Azat.
Z chrámu pak kolem základů menšího kostela, míříme
k nevzhlednému dřevěnému přístřešku, pod kterým se ukrývají
ruiny antických lázní. Poté, co si prohlédneme pozůstatky bazénků,
teplovzdušného topení a mozaik, opouštíme areál chrámu a odcházíme do
nedaleké restaurace. Ještě před tím však pozorujeme dvě ženy, jak
v hliněné peci zapuštěné v podlaze malé pekárny, pečou
místní chléb lavaš. Jedna z nich nejprve vytvoří z těsta slabou
oválnou placku, kterou poté ta druhá vloží do pece a obratně jí
přitiskne na rozpálenou stěnu. Pochvíli, pak upečenou placku pomocí
kovového bidla vyndá a uloží jí na štos k dalším. Po malé exkurzi
se usadíme ke stolům v zahradní restauraci, na kterých je pro nás
nachystáno pečené maso, šašlik, zeleninový salát, olivy, pečené
brambory a chléb lavaš. Na závěr oběda přichází malé překvapení,
neboť arménská průvodkyně přináší dort, který pro nás nechala upéci
a na kterém, je z marcipánu vymodelován znak cestovní kanceláře, se
kterou cestujeme. Po jídle se loučíme s místní průvodkyní a
předáváme jí dárek, neboť tento oběd je tečkou za programem našeho
pobytu v Arménii, zajímavé zemi s bohatou historií a zemí, která
jako první na světě přijala křesťanství.
