Arménie

    0
    114
    Arménie, klášter Haghpat

    Z hraničního přechodu Sadakhlo, ležícího na gruzínské straně
    hranice, míříme do Arménie. Překonáváme řeku Debed, která
    v těchto místech tvoří hranici a přijíždíme na arménskou celnici
    Bagratashen. Po celních formalitách míříme do směnárny, kde si měníme
    eura na arménskou měnu dram. Při odchodu ze směnárny, pak máme
    v hlavě trochu zmatek. V Gruzii jsme totiž vše počítali
    v jednotkách, maximálně v desítkách lari, což je gruzínská
    měna a teď najednou máme v rukách bankovky, v hodnotě několika
    desítek tisíc dramů. Tento nepoměr je dán vysokým přepočítacím
    koeficientem mezi oběma měnami. Poté co si všichni vyměníme peníze,
    vyjíždíme k první arménské pamětihodnosti.

    Klášter


    Projíždíme hlubokým kaňonem podél řeky Debed a po nedlouhé jízdě
    odbočujeme na křivolakou silnici, po které stoupáme ke klášteru Haghpat.
    Jsme přitom rádi, že proti nám nejede žádné vozidlo, neboť by se
    s ním náš veliký autobus, na úzké cestě jen těžko vyhnul. Nakonec
    dojedeme na parkoviště vedle kláštera, ležícího na úbočí kopce, zhruba
    třista metrů nad hladinou řeky. Poté kolem řady stánků se suvenýry,
    vyrážíme na prohlídku více než tisíc let staré památky. Nejprve
    projdeme hradbami, které klášter obklopují a kolem řady náhrobních
    kamenů chačkarů, míříme do hlavního chrámu. V předsálí
    svatostánku obdivujeme odvážnou klenbu zakončenou ozdobnou kopulí a
    v jeho interiéru, pak nástěnné malby. Součástí kláštera je také
    knihovna, v jejíž podlaze jsou zapuštěny nádoby na víno, což nám
    nějak nejde dohromady. Poté postupně procházíme dalšími objekty a nakonec
    se přemísťujeme k třípodlažní zvonici, která stojí poněkud
    stranou ostatních budov. Po prohlídce kláštera, jenž je zapsán na seznamu
    dědictví UNESCO, se vracíme na parkoviště. Kolem něj stojí řady
    rodinných domů, které jsou propojeny ocelovými trubkami, upevněnými na
    konzolách, ve výšce asi tři metry nad zemí. Při pohledu na silné trubky
    přemýšlíme, k čemu asi jsou. Podle plynoměrů instalovaných na
    přípojkách do domů se nakonec ukáže, že je to nadzemní rozvod plynu.

    Cesta k jezeru


    Od kláštera sjíždíme zpátky k řece Debed a pokračujeme
    v jízdě hlubokým kaňonem, který řeka vyhloubila v okolních
    načervenalých skalách. Barva skalisek dává tušit, že zdejší hory
    skrývají měděnou rudu, což se potvrdí pochvíli, když přijedeme
    k městu Alaverdi. Nad městem, ležícím v údolí podél řeky, se
    vznáší šedavý mrak smogu pocházejícího z hutí, ve kterých se
    zpracovává měděná ruda, vytěžená v okolních dolech. Když
    projíždíme podél města, vidíme řadu opuštěných objektů a
    polorozbořených ocelových konstrukcí patřících k hutím.
    Průvodkyně říká, že částečná devastace hutí je zapříčiněna
    výrazným snížením produkce v posledních letech. Krátce za
    zaprášeným městem Alaverdi zamíří silnice do údolí řeky Pambak, která
    nás posléze přivádí do města Vanadzor. Město, ve kterém žije kolem
    stopětitisíc obyvatel, je správním střediskem provincie Lorri. Za
    Vanadzorem silnice směřuje na náhorní planinu, ležící v nadmořské
    výšce kolem tisícsedmset metrů a obklopené horami, vysokými až
    třitisíce metrů. V této zádumčivé krajině žije komunita Malokanů,
    příslušníků duchovní křesťanské sekty, dodržující specifické
    tradice. Vesnice Malokanů podél kterých projíždíme, jsou obklopeny
    políčky, na nichž rostou převážně hlávky zelí a brambory.
    V uličkách vesnic nejsou žádná auta a na domech nevidíme televizní
    antény ani satelitní paraboly. Poté co opustíme planinu, vjíždíme do
    národního parku Dilijan a po silnici, která je obklopena vysokými horami,
    posléze přijíždíme k jezeru Sevan.

    Jezero


    Jezero Sevan ležící v nadmořské výšce tisícdevětset metrů a je
    dlouhé přes padesát kilometrů. Po krátké jízdě podél břehu odbočujeme
    na protáhlý poloostrov a zastavujeme zhruba v jeho středu. Přes
    parkoviště se kolem stánků se suvenýry a kolem nevelkého hotelu,
    vydáváme po příkrých schodech na kopec, na němž stojí klášter
    Sevanavank. Ten byl založen v devátém století a do dnešních dnů se
    zachovaly dva kostely, postavené ve stylu osobité arménské středověké
    architektury. V okolí svatostánků se rovněž nachází odkryté
    pozůstatky základů několika budov. Posléze se ocitáme na terase před
    jedním z kostelů, ze které máme krásný výhled na jezero a na město
    Sevan, rozkládající se nedaleko podél břehu jezera. Poté kolem řady
    chačkarů vcházíme do jednoho z kostelů a po jeho prohlídce, ještě
    vystoupáme až téměř na vrchol kopce, do výšky zhruba dvatisíce metrů.
    Z našeho stanoviště nyní přehlédneme pozůstatky celého kláštera a
    také vidíme na areál Vazgenianské teologické akademie, ležící nedaleko
    odtud. Pochvíli začneme pociťovat chlad, který zde kvůli vysoké
    nadmořské výšce vládne a tak sestupujeme zpátky na parkoviště. Poté
    pokračujeme v cestě podél západního břehu jezera. V okolí
    silnice nerostou žádné lesy, lemují jí jen křoviska a četné keře
    rakytníku, hustě obalené drobnými oranžovými plody. Po necelé hodině
    poklidné jízdy, nakonec přijíždíme do osady Noratus, abychom zde
    navštívili místní středověký hřbitov.

    Pohřebiště


    Poté co autobus zastaví na nevelkém prostranství na okraji hřbitova,
    vstupujeme po nezpevněné pěšině na pohřebiště a rázem jsme obklopeni
    řadami chačkarů. Těchto prastarých kamenných náhrobků se zde nachází
    kolem tisícovky a nejstarší z nich, pochází již z desátého
    století. Nyní procházíme mezi náhrobky z hrubě opracovaného kamene,
    neuspořádaně umístěných na travnaté ploše a oceňujeme jejich kamenickou
    výzdobu. Na většině chačkarů je vytesán kříž, nebo různé ornamenty,
    či zašlé nápisy a mnohé z nich, jsou celé pokryty vrstvou
    lišejníku. V jedné části hřbitova objevíme náhrobek
    z leštěného kamene, který na první pohled nezapadá do charakteru
    pohřebiště. Podle letopočtu, který je na pomníku uveden zjišťujeme, že
    je mnohem mladší nežli ty okolní, neboť pochází z první poloviny
    dvacátého století. Na kamenné desce jsou vytesány nápisy
    v arménštině, které jsou však pro nás, podobně jako gruzínské
    texty, absolutně nečitelné. Ze hřbitova, z jehož staletých náhrobků
    dýchá dávná minulost, odcházíme již za šera. Ve stánku stojícím
    u přístupové cesty, si ještě kupujeme láhev sytě oranžové šťávy
    z rakytníku a pak se vydáváme znovu na cestu. Naším cílem je Jerevan,
    ve kterém budeme během našeho pobytu v Arménii ubytováni.