Almaty

    0
    121
    Kazachstán, Almaty, hotel Kazachstan

    Do deváté největší země světa Kazachstánu, letíme se společností
    Aeroflot z Prahy s mezipřistáním v Moskvě. Po příletu do
    Almaty musíme všichni vyplnit malý formulář a předložit jej
    u pasové a celní kontroly. Po vyfocení miniaturní kamerou, ještě
    dostáváme od uniformovaného celníka lísteček, který je nutné uschovat
    pro kontrolu při odletu ze země. Poté již nasedáme do mikrobusu a
    směřujeme do centra největšího kazašského města.

    Kok-Tobe


    Po ubytování v pěkném hotelu Kazachstan, se vydáváme na
    podvečerní procházku po Almaty. Kráčíme po rušném bulváru Dostyk a
    zakrátko dojdeme k Paláci republiky. V něm právě probíhá
    filmový festival, jak se dovídáme z poutače umístěného před
    palácem. Poté přicházíme k nedaleké stanici lanovky, která nás
    dopravuje na vrch Kok-Tobe. Z terasy ležící v sousedství stanice,
    pak z výšky jedenáctiset metrů pozorujeme město, které leží zhruba
    třista metrů pod námi a představuje se nám v celé své velikosti.
    Almaty, ve kterém žije přes jeden a půl milionu obyvatel, se dříve
    jmenovalo Alma Ata a do roku 1997, bylo hlavním městem země.
    V nastávajícím soumraku pozorujeme městskou zástavbu protkanou
    zelení. Dále skupinu výškových budov soustředěných v centru města
    a bulvár Al Farabi, který je plný aut. Nad celým městem, se pak vznáší
    příkrov šedivého smogu. Raritou je pět skokanských můstků, stojících
    v Almaty Ski Jumping Centr, jejichž siluety se tyčí na jižním okraji
    města. To má díky své poloze příhodné podmínky pro provozování
    zimních sportů a hostilo již nejednu významnou soutěž. Z vyhlídkové
    terasy se posléze vydáváme na procházku po temeni kopce, na němž se
    nachází zábavní park. Postupně míjíme ruské kolo, sousoší skupiny
    Beatles obležené lidmi, dále malou zoologickou zahradu, obří houpačku ve
    tvaru lodi a lezeckou stěnu, která do šera září svou sytě oranžovou
    barvou.


    Cestou parkem narazíme také na kašnu, v jejímž středu se nachází
    ohromné jablko z růžového kamene. Jablko je totiž symbolem města a je
    od něj rovněž odvozeno jeho jméno. Oblast, v níž Almaty leží, je
    známá výskytem divokých jabloní, které jsou považovány za předchůdce
    domácího jablka. Na cestičkách mezi jednotlivými atrakcemi potkáváme
    skupinky lidí, kteří se na Kok-Tobe přišli bavit a kteří se na kopec
    dopravili především mikrobusy, zajišťujícími kyvadlovou dopravu
    z města. Kolem řady dalších atrakcí, které jsou nyní barevně
    osvětleny, se posléze vracíme ke stanici lanové dráhy. Ještě si
    prohlížíme panel s fotografiemi známých návštěvníků parku, mezi
    nimiž poznáváme například Stevena Seagala a poté nasedáme do lanovky.
    Cestou zpátky pozorujeme nasvícenou televizní věž stojící na kopci a
    také bobovou dráhu, vinoucí se po úbočí vrchu a osvětlenou stovkami
    světel.

    Večeře

    Ulicemi plnými zeleně se vydáváme na večeři a míjíme přitom četné
    restaurace a obchody. Většina nápisů nad nimi, je pak napsána azbukou.
    Ulicemi projíždí autobusy, trolejbusy a spousta aut různých značek.
    Kupodivu mezi nimi nejsou téměř žádné škodovky. Vozy této značky, jsem
    za celou dobu pobytu ve městě, viděl všehovšudy dva. Zanedlouho
    přicházíme do restaurace Thai, která je stylově zařízena. Po
    přivítání usedáme k dlouhému stolu, na němž je již na mísách
    připraven první chod a sice míchaný zeleninový salát. K zelenině
    přikusujeme baursaky, což jsou smažené neplněné koblížky
    z pšeničné mouky. Během předkrmu přináší obsluha nápoje. Kromě
    nealkoholických drinků, si lze bez problému objednat také pivo, víno či
    vodku. To mě trochu překvapuje, neboť jsem si myslel, že v zemi, ve
    které více než polovina obyvatel vyznává islám, bude podávání alkoholu
    omezeno. S obsluhou komunikujeme rusky, neboť ruština je zde víceméně
    rovnocenně užívána s kazaštinou. Po předkrmu následuje druhý chod.
    Na stolech nyní před námi leží talíře s čebureky, což jsou
    smažené taštičky ze slaného těsta plněné mletým masem.


    Na řadu přichází třetí chod. Obsluha teď přináší na stůl mísy
    vrchovatě naplněné pokrmem, který připomíná rizoto. Jedná se
    o tradiční středoasijské jídlo plov, což je směs rýže, zeleniny,
    kousků vařeného skopového masa, pokrájených vařených vajec a kazy. To je
    koňské maso napěchované do střívka, které se po uvaření pokrájí na
    silné plátky, podobně jako naše tlačenka. Doposud podávaná jídla nebyla
    nijak odlišná od toho, co jsem již dříve ochutnal. Koňské maso jsem však
    ještě nejedl a tak si beru z mísy jen kousek kazy a nesměle jej
    ochutnávám. Brzy zjišťuji, že maso je chutné a tak si nakládám další
    porci. Také ostatní stolovníci se po počáteční nedůvěře pouští do
    jídla a tak pokrm z misek rychle ubývá. Plovu je však tolik, že
    ačkoli jsme již všichni nasyceni, na mísách ho ještě část zbývá.
    Číšník poté odnáší zbytek jídla a servíruje čtvrtý chod, jímž je
    čak-čak. Tento dezert je vyroben ze smažených nudliček z těsta,
    smíchaných s ořechy a medem. Během večeře předvádí část
    personálu hostům restaurace lidový kazašský tanec, charakteristický
    výraznými trhavými pohyby ramen. Na závěr přináší obsluha ještě
    konvice se zeleným čajem, který je tečkou za chutnou večeří, během níž
    jsme poznali některé místní speciality. Po kulinářském zážitku se
    vracíme do hotelu, čímž se končí první den našeho pobytu ve
    středoasijském Kazachstánu.